Osvobození ženy v jedenadvacátém století

žena-úvod

Vysedávám v kavárně, piju cappuccino a píšu článek. Kdesi mezi čelem a spánkem mě tlačí výčitka – doma toho čeká tolik. Nezapnula jsem nacpanou pračku. Budu muset luxovat. Vyvenčit psa. Povinnosti. Jsem žena, a tak to zvládnu. Potom.




Když si dobře zorganizuju čas, zvládnu všechno. Ráno se projdu s Danem. To je náš pes. Děti nemáme. Skočím pro rohlíky. Drobím na klávesnici a vyťukávám e-maily. Začínám psát texty. Jeden, druhý. Je to moje práce a můžu ji dělat odkudkoli. Díkybohu. Vyluxuju v bytě. Vydrhnu umyvadlo a vanu. Mezitím zase procházka. Odjedu na chalupu. Vyluxuju. Vydrhnu umyvadlo a sprchu. Umyju nádobí, co se navršilo ve dřezu. Myčku nemáme. Vypleju záhon mrkve. Vezmu psa na procházku. Někdy kolem osmý večer si uvařím kafe a sednu si ke svému psaní. Píšu totiž příběhy, v nichž hledám vysvětlení světa. A taky vlastní osvobození.

Tluče mi srdce, když si uvědomím, že mým celoživotním tématem bude osvobození. A protože jsem žena, bude se týkat žen.

Být svobodnější

Sama bych si přála být svobodnější. Zahnat tu výčitku. Donutit ji, aby vypadla z mé hlavy a tlačila si někde jinde.

„O čem to mluvíš?“ zdvihne obočí muž, když si mu na výčitku postěžuju.

„Ty nevíš, o čem mluvím?“

Napadá mě cosi o Marsu a Venuši. Ale to ne, tohle ne. Je z kostí a krve, stejně jako já. Jsme lidé. Zamrazí mě po těle, když si vzpomenu na kvóty. Vnímám je jako ponižující. Potřebují muži kvóty? Ne. Víc než kvótám věřím příležitostem, prostoru a svobodě.

Musím si v sobě udělat prostor. Uvolnit se.

„Tak se na to vy…,“ doporučí mi muž. Myslí tím: „Dělej si, co chceš, abys byla šťastná a spokojená. Je mi jedno, že sedíš v kavárně. Je mi jedno, že není vyluxováno. A to nádobí umyju, až na to přijde. Je fuk, že to bude za dva tři dny, kdy už lógr v hrncích obživne plísní.“

Ty jo, bylo by báječný mít to takhle.

Kde se vzala ta výčitka?

Kdo ji tam zasel? Proč ji tam pořád mám, i když žiju v demokratické společnosti po boku milujícího muže, který mi dává tolik svobody, kolik potřebuju?

Dětství?

Možná. Ta temná čára spojující mě s pocitem povinnosti „dobré ženy“ se táhne mnohem dál. Můžou to být minulé životy. Spíš jsou to ale pocity odžité mými předkyněmi. Ženami, které si nemohly jen tak říct: jdu si teď psát do kavárny, zblázněte se tady – a jestli máte hlad, dojděte si pro rohlíky.

Otázkou je, jak se jich zbavit.

Otázkou je, jak se zbavit předsudků a společenskýho tlaku.

A taky – každá z nás nemá takové štěstí. Navíc, někteří muži mají ještě veliké rezervy. „Tak já ti ty děti na chvíli pohlídám.“ Pardon, pane, jsou to i vaše děti.

Nedávno mi bylo teskno. Něčí silná ruka mi prudce stiskla srdce a hrdlo. Zabrouzdala jsem totiž do jedné ženské skupiny, takového toho kruhu, kde si ženy občas postesknou, kde hledají cestičku ze svého kolotoče. Zrovna se chystala několikadenní session v přírodě. Ženy mohly přijet jen tak na kukandu, nebo i přespat. Jedna žena (s malými dětmi, ale nikoli miminy) napsala: „Jé, já bych tak ráda jela. Musím se zeptat muže.“ Uf. Zeptá se, jestli může. Samozřejmě, o děti se musí někdo postarat, pohlídat je. Partneři se musí domluvit, kdo z nich to bude. To je fér. Jenže za den nebo dva ta samá žena napsala. „Tak nikam nejedu. Řekl mi, že chce, abych byla u večerního koupání a uspávání.“

Nechávám bez komentáře. K diskuzi.

Proč se teda ženil?

Zpátky k domácím pracím, ty se týkají všech, ať už jsme dětné nebo bezdětné. Znáte to: žehlení, praní, vaření, nákupy. Druhá směna.

Seděli jsme před pár lety na maturitním plese mužovy sestry. Byla tam i babička. Při té slavnostní příležitosti přišla řeč na domácí práce (!). „My se střídáme. Třeba v praní prádla. A když chci mít pěkně vyžehlenou košili, požádám Lukáše. Je v tom lepší,“ podotkla jsem a usrkla víno.

„To tedy nechápu, proč se ženil,“ podivila se babička.

Pardon podruhé. Třeba proto, že se máme rádi?

Nevdávala jsem se proto, abych vařila, žehlila, prala, uklízela. Jasně, že to děláme, protože občas si musíme vyprat prádlo, nakoupit a vyluxovat. Ale nevím, proč by se on měl ženit kvůli tomu, abych tohle začala dělat.

Proč jsme měli svatbu?

Protože jsme si tím symbolicky řekli, že jsme partneři pro život. Partneři, kteří budou sdílet radovánky, třeba cestování, i každodenní rutinu, třeba nákupy jídla.

Mimochodem, je báječný se střídat a nebát se si „typicky ženské“ a „typicky mužské“ práce vyměnit. Třeba už vím, co obnáší výměna pneumatik. A on zase ví, jak vzít koště do ruky. Jo a nejlepší je dělat ty věci spolu, když to jde a je na to čas. (Jo a záhony, ty si ryju pro změnu sama.)

Co se říká holčičkám

Podotýkám, že u nás doma bylo rozdělení rolí hodně tradiční. Táta chodil do práce, vydělával peníze, měnil kola na autech, stavěl plot. Máma vařila, nakupovala jídlo, přebalovala nás, psala s námi úkoly. Táta byl přivolán jen ve chvíli, kdy přišlo na fyziku a matiku. „Mně to taky nešlo,“ chlácholila mě máma. „Holkám tyhle věci moc nejdou.“

Ťafka.

„Jen se snaž,“ kontroval táta. „Snad jsi taky trochu po mně,“ bručel.

Že by?

Myslím, že jsou to takové ty poznámky, plíživé, nenápadné, co nás dost formují a kypří půdu budoucím výčitkám (mimochodem, jak tady sedím a píšu, začíná mi být fuk, že je ve dřezu nemytý nádobí).

Ve svém životě jsem takových poznámek postřehla pár. Zavrtaly se mi pod kůži, abych se jich postupně mohla zbavovat. Některý jsou jako třísky, stačí vzít pinzetu a vytáhnout. Jiný jsou ale fakt hluboko.

• Řidičák na motorku mít nemůžeš. To je pro kluky.
• Ne, vezmeš si šaty! Jsi holčička. Kraťasy ne. Jdu pro měchačku.
• Buď hodná holčička!
• Tohle holky nedělají. Styď se.
• Ne, nemůžeš jít sama. Holky samy nechodí.
• Jen počkej, až budeš mít vlastní děti. Ony ti to vrátí.
• Hm, taky jsem dřív měla dlouhý vlasy, ale hned, jak se mi narodila malá, tak jsem si je ostříhala. Jen počkej.
• Počkej, až se vdáš, to přestane být legrace.

Znáte něco z toho? Přála bych vám, aby ne.

Místo ženy je tam, kde si ho vybere

Ve velmi krátkém čase jsem náhodně potkala dva muže. Jednoho cizího, jednoho známého. Během pár hodin jsem se setkala se dvěma odlišnými světy.

Starší pán ve vlaku si ke mně přisedl a rozpovídal se o své rodině. O vnoučatech. Zeptal se mě, jestli mám děti.

„Nemám,“ odpověděla jsem bez vysvětlení.

„Hm, víte, je to vaše věc…“ začal rozvláčně. Tušila jsem za tím takovéto: jen abyste jednou nelitovala. Ale větu nedořekl, místo toho se zamyslel. „Zdá se mi, že vaše generace, jak bych to tak pověděl, máte nějak moc rády svoji svobodu.“

Přikývla jsem a hrdě jsem odsouhlasila, že ano. Že máme rády svoji svobodu. Prstem jsem se píchla do hrudníku a řekla. „Speciálně já tedy svoji svobodu mám hodně ráda.“

Za hodinu a půl jsem se procházela po Praze s mým o deset let starším kamarádem. Zašli jsme si na oběd, do parku, do kavárny. Povídali jsme si o tom, kdo komu doma vaří kafe. Jeho žena to odmítá, takže je to on, kdo ráno volá: „Dáš si kafe?“ Je plukovník. A lítá s letadlem. Jeho žena je profesorkou na univerzitě.

Připomněla jsem mu, že nedávno tady u nás v Česku proběhl takový průzkum, ve kterém se Češi a Češky dali slyšet, že místo ženy je doma. U plotny.

Zasmáli jsme se. Potom zvážněl, sundal si sluneční brýle, podíval se na mě a řekl. „Místo ženy, jakékoli ženy kdekoli na světě je tam, kde si ho sama vybere.“

Autorkou článku je Jana Poncarová, foto: Pixabay.com

Přidejte svůj komentář.