(Povídka)
Světla svítí do tmy. Černý dálniční asflat je nesměle odráží. Stará audi se žene ostošest. Chvílemi se chce odrazit od povrchu a vzlétnout. Jenže nějak není kam. Zatažené nebe je pokryté mraky. Tuším je pod tmou tmoucí. A čím blíž jsme u cíle, tím víc mě tíží. Hudba křičí z repráků naplno. Řítíme se. Veselé tóny rockové muziky nezvednou ani auto z dálničního povrchu, ani naši náladu. Těžko se dýchá. Plíce jsou celé ztuhlé. Stejně jako můj zadek. Celé svátky dřepím a nasávám vánoční pohodu. Bez úspěchu. Ta pohoda totiž nikde není.
Vracíme se z oslavy padesátin. Možná trochu hloupý nápad oslavovat kulaté narozeniny během svátků. Jenže datum narození si člověk nevybere. Stejně jako rodiče. Nebo ne? Jsou nauky, které říkají, že ano. Že si rodiče vybíráme. A na nich záleží tolik věcí. Třeba to, jestli budete v rodině vyvrhel, budete hrát druhé housle, budete prostě podřadná liga. A nevyžehlí to ani čestné místo uprostřed stolu jedné prosincové rodinné oslavy.
Jo, to se sešli snad úplně všichni. Je slušný začít od těch nejstarších? Nebo dynamicky od nejmladších? Od levého konce stolu? Od prostředka? Kdo bude uražen? Kdo začne první křičet své zážitky, aby umlčel své bolavé, zraněné a roztoužené ego? Je to fuk. Všichni jsou na tom vlastně úplně stejně.
Před pár hodinami jsme se strojili. Odmalička mám problém s oficialitami. Dostala jsem pořádně na zadek, když jsem si ve třech letech (myslím, že mi bylo tolik), postavila hlavu a místo šatiček si chtěla na nějakou rodinnou sešlost obléknout kraťasy. Jsi holka. To je nemyslitelný. Sedmadvacet let poté na mě nikdo vařečkou nehrozí, takže si můžu s velkou úlevou obléknout džíny, kostkovou košili, na nohy teplé farmářky, které si nezavazuju, přes košili bundu inspirovanou anglickými letci a ozdobenou plackou s Havlem. Bude tam totiž ten estébácký dědek. A s tím jsem se při poslední rodinné sešlosti chytla. On nahlas říká, že nikomu neublížil, že komunisti byli fajn. Já se ke slovu většinou nedostanu. Ať mluví placka. Je to fuk, jakou formu vyjádření zvolím. Hlavně, že padne na úrodnou půdu. Snad.
Takže jsme tady. Já, můj muž, jeho otce, druhá žena, první dcera. Nervozita je zřejmá. A to se jde do hospody, kde se sejde rodina. Pořádně se neví, v jaké části velkého pivovaru oslava bude. Pořádně se neví, kdo tam bude. Táhneme s sebou pugéty, dárkové taštičky, šeky, přání s kapsičkou na peníze. V rodině se totiž pořád neví, co by udělalo druhému radost. Peníze to spraví. Peníze spraví všechno.
Buď spravedlivá a odežeň z mysli jakoukoli jízlivost. Sestra mého muže slaví kulaté narozeniny. Vrtá mi hlavou, jestli jsme to zprostředkované pozvání opravdu dostali, nebo otec mého muže kecal. Jen aby to nebylo trapný. Už asi chápete, že v téhle rodině právě my hrajeme tu druhou ligu. „Kdybych byl prezident naší země, tak by to stejně bylo málo. Spíš by mi jen řekli to a to jste posrali, udělejte tohle líp,“ řekl mi cestou zpátky muž mezi pauzou hlasité hudby, kterou si léčíme bolavé dušičky. Jak se s tímhle může člověk smířit? Neměla bych to už dávno házet za hlavu?
Hospoda je plná. Jdeme nahoru po schodech do salonku. Budu spravedlivá a přiznám, že teta nás srdečně přivítá. (Takže nás asi opravdu zvala.) Svalím se do židle přesně uprostřed stolu. V salonku je chladno. Stůl zdobí příbory, ubrousky, sváteční adventní věnce. Pivo dobré. Konverzace vázne. A pak se rychle rozbíhá. Ticho je při polévce. „Láďo, ty sis nedal polívku,“ zeptá se pětasedmdesátiletá matka svého o dvacet let mladšího syna. Nedal. Padesátník a otec mého muže je v černém triku. Šátek uvázaný kolem krku má symbolizovat, že je amatérským sochařem. Občas vystavuje i ve Vídni. „Až mě to tady nasere, tak se tam odstěhuju,“ utrousí mezi řečí. „To říká už dvacetčtyři let a pořád nic,“smečuje jeho druhá žena.
Trochu se hrbím na židli. Polévku zvládnu, jen nechám masové knedlíčky a přemýšlím, jak elegantně přendám vepřové nebo hovězí na talíř některého z chlapů. Hlavně nepozorovaně. Servírujou kuřecí plátek s bramborem. To zvládnu. Kuře jo. Nemá chlupy. Nehladím ho. Takže ho i sním. Pokrytec – poloviční vegearián.
Kolujou fotky. Jedna z účastnic rodinné sešlosti je na pracovním pobytu v Americe. Se svým přítelem. Takže jasný cíl konverzace. „No když jsme letěli tím letadlem, tak jsme měli obrovskou žízeň,“ křičí její teta Zdeňka. Jo, představím vám jí. Je to sestra oslavenkyně, nejstarší dcera pětasedmdesátileté matky, sestra sochaře, co občas vystavuje i ve Vídni. Jméno zdědila po svém otci. Přesně po tom pánovi, který na svého pětiletého vnuka (mého muže) občas houkl „Neotravuj, neunavuj.“ Už ale nežije. Nakrátko střižené vlasy tety Zdeňky a ostré rysy mluví samy za sebe. Něhu a pochvalu schovává jen pro vyvolené. „New York byl úžasnej. Ale to jsem šla jednou na procházku pro dortíky a myslela jsem, že ty Amíky budu muset napřed naučit cukroví balit. A pak nás Michalka odvezla do velikýho nákupního centra. Pamatuješ tu kabelku s těma cvočkama, co stála dva tisíce dolarů,“ obrátí se na svou mladší sestru, se kterou letos v létě za oceán cestovala. „A pořád jsme brečely. Chodily jsme a myslely na tátu a brečely. Ty vole, to bylo něco,“ napije se z půllitru.
Michalka mezitím organizuje předání dortu a dárků. Je nakrátko střižená. Plus u krátkovlasé tety. Pozvala ji do Států. Druhé plus. Její přítel hraje hokej. Třetí plus. A je dcerou její nejmladší sestry. Čtvrté plus. Nemáme šanci. Za celou dobu nezachytím její pohled naším směrem. Po hlavním jídle přijdou na řadu dárky. S plným žaludkem se líp přeje. Prý jsou na to i nějaké studie. Jenže napřed je nutný předat si vánoční dárky. Ups. Jsme mimo. Už zase. Ty vogo. Prý rodina. Takže ty dárky kolujou kolem nás. Tam a sem. Kdyby byl radši zticha. „To jsme zvědavej, jestli si někdo vzpomene taky na vás,“ pronese táta mého muže. Krčím se. Smrskávám plíce a posiluju svoje astma. „Dárky mám jenom pro dětičky,“ dorazí mě drsná teta. A jen koutkem oka si dovolím pohlédnout na muže, jak nepřítomně (ale jen chvilku) pozoruje šálek s kávou. Zvykáme si hrát druhý housle. Učíme se nedat na sobě nic znát. Být nad věcí. Zvládnout to bez újmy.
Konečně přejeme. Trochu akce a reakce. Vysvětlování proč ten nebo onen dárek. Ale peníze to vždycky zachrání, když nevíte co. Vždyť není nutný znát svou matku, tetu, sestru, dceru. Peníze hejbou světem ostošest. Takže proč nepohnout oslavou. Zase se vymykáme. Koupili jsme kytku v květináči, vonnou sůl do koupele a láhev opravdu osvědčenýho červenýho vína. Gratulatni stojí frontu a už to jede. Jé a ach, och a jé. Možná proto stojím na druhý straně. Tyhle slabiky mi nejdou přes pysky. Tyhle výrazy obdivu mě nikdo nenaučil.
Vypijou se další dvě tři sklenice piva. Už dopředu se hlásí bowling. Nejdu. Nejdu. Budu dřepět na svým dřevěným zadku, až mě ještě víc zdřevění. Mezi těmi loky piva kolujou už podruhé fotky z Ameriky. Povinnému ach a och se vyhnu. „Díky, už jsem je viděla.“ Ať už jdou na ten bowling. Je mi docela fuk, že tam zůstanu sedět sama.
Přijde opožděnec. Syn oslavenkyně přivede svoji přítelkyni. „Další blondýna z Londýna,“ prohlásí jeho babi a trapně se zasmějeme. Kolečko představování a představení s ním spojené nebere konce. Díkybohu, že mám tohle už za sebou. Před pár lety jsem se taky takhle usmívala. A naštěstí nejsem blondýna.
Na bowling jsou všichni. Zůstávám jen já, druhá žena otce mého muže, babi (matka otce mého muže), dědek estébák (který má nevinný obličej jako nemluvně). Babi (dcera politického vězně a uchazečka o členství v KSČ) spustí kolotoč, který nás povozí po doktorech: cukrovka, prášky na srdce, vysoký tlak…. „Oni jsou jak pitomí (myslí svoje dcery, které zrovna hrajou bowling), pořád, že mám chodit. Jenže já si vezmu prášky, za chvíli z toho dostanu průjem. A jak sejdu schody dolů z bytu, tak se mi chce čůrat. Jsou močopudný, aby mi dostaly tu vodu z těla…“
„Babi, nechte těch nemocí, pojdťe se bavit o něčem veselejším,“ zakročí její snacha a napije se z půllitru řezaného piva. „Teď jsem v pohodě, ale před těmi svátky. U nás ve škole je pořád dusno. Ono to není úplně viditelný dusno, ale takový to skrytý. To jsme teď volili zástupkyni ředitele. A ona si spočítala, kdo jí dal hlas a kdo ne. Ale už je mi dobře. Byli jsme potom s kamarádkou u nás, otevřely jsme si flašku, jenže zase do tý školy budu muset…“
„Ale já jsem to ještě nedořekla. Přes den to docela jde, ale jak si lehnu, musím si zase sednout. Nemůžu dýchat,“ ozve se babi.
„Cítíte tíseň? A máte to od doby, kdy umřel děda,“ vytuším. Babi přikývá.
„Ale už dost o nemocech. Babi, vždyť vy jste vždycky uměla ostatním poradit, byla jste taková sebevědomá, tak si poraďte i teď…,“ přihlásí se její snacha zase o slovo. Jenže ještě než začne rozvíjet svoje trable, vloží se do toho děda.
„To já si na zdraví nestěžuju.“
„A vy jste v tom domově důchodců, viďte. Tam pracuje kamarádky maminka,“ podotknu.
„No. Ale já spím tak čtyři hodiny denně. Já nemůžu moc spát. To jsem se tam těšil. Měl jsem tam kamaráda Jarouška. Byl jsem tam za ním a on mi povídal, jak se mu tam líbí. Tak jsem se hned přihlásil, že bych tam šel taky. Když mě vzali, hned jsem se ptal, co Jaroušek. Před týdnem umřel, řekli mi. A já se na něj tak těšil.“
Kolik lidí umřelo kvůli estébáckým praktikám, říkám si. Tenhle dědek byl přece estébák.
Už pojedeme. Mladší sestra mého muže jde večer s partou. My ne. Ale skvělá výmluva, jak se skoro po anglicku vypařit. Snesu pusu i od toho starýho estébáka. Přeje mi hodně zdraví.
Světla semaforů, reflektory, pouliční lampy. Hudba z repráků. Kdybych se aspoň vracela do domova, kde mě čeká vroucí náruč matky. Jenže nečeká. Je docela možný, že vše začíná a končí doma. Nikdy jsem nebyla středem. Vždycky jsem hrála druhý housle. Takže by bylo celkem fajn se smířit s tím, že poslouchám, tiše trpím, neodmlouvám… Naštěstí si hluboký nádech, věty rozvité, nehraný zájem a přímé pohledy užívám mimo rodinné oslavy.
