Osamělá vlčice hledá svoji smečku. A nachází, když pozná sama sebe

wolf-91522_960_720

Kdybych si měla sednout k ohni, zavřít oči a představit si sebe sama jako zvíře, byla bych vlčice. Trochu osamělá vlčice, která se toulá v lese, čichá k borovým šiškám, válí se na louce, nastavuje čumák větru a pomrkává na hvězdy. Občas bych potkala tu nebo onu přítelkyni a toho nebo onoho přítele. Moje smečka je totiž rozprchlá po celém světě. A trochu závidím těm vlčicím, které mají své milované pořád kolem sebe.

Jenže taky vím, že by mě přílišná blízkost a svázanost skupiny dusila. Potřebuju občas sedět sama na skále. Dívat se dolů na hladinu řeky, ve které se odráží sluneční paprsky. Proběhnout se po měkkém mechu. A jednou za čas si dát rande u studánky, kde se s druhou vlčicí nebo vlkem díváme do očí a vyprávíme si – propojeni právě v tom magickém okamžiku otevřeného sdílení.

Trochu bokem, už odmalička

Hledání a nacházení vlastní smečky. Na tu myšlenku mě navedla tarotová alchymistka Karolína Dobrovská. Zrovna v okamžiku, kdy ve mně téma rezonovalo. Jenom jsem ho neuměla pojmenovat. A jak to bývá, když se díváte ve správný čas na správné místo, někde to zazní. Třeba napsané černé na bílém.

A potom jsem našla svoji dětskou kroniku. Po dvaceti letech. Dobře, vydržela jsem ji psát jenom čtyři dny. Ale přiznám se, dojala jsem sama sebe. Na první stránce se představuju budoucím čtenářům. Tehdy jsem si myslela, že jednou budu slavná a někdo moje zápisky bude chtít číst. Je v nich dost dětské nevinnosti a prostoty. Kéž bych tak uměla psát i dnes. Na první stránce kroniky píšu, že mám ráda zvířata. Hlavně koně. Že máme psa, kočky a slepice. A že u nás na vesnici není moc dětí.

Čtěte také: Ženy jako vlčice – byla pohádka o Červené Karkulce jinak?

Když se zamyslím, dětí bylo dost. Jenže jsem vyrůstala bokem. Na kraji vesnice, kde zahrada volně přecházela v louku, kterou dole přetínal potok a za ní se do stráně vypínal les. Svět sám pro sebe. Svět, kde jsme se s bráchou těšili na letní prázdniny, až přijedou kamarádi z Prahy. To jsme potom stavěli týpí, skákali po dřevech, plácali figurky z hlíny a budovali jeden bunkr za druhým. Když léto skončilo, členové mojí smečky, mimochodem samí kluci, odjeli.

A tak to je se mnou celý život, lidé přicházejí a odcházejí. Moje smečka není nikdy stálá a stabilní. Nikdy není u mě. Členové mojí smečky žijou na vesnici i ve městě. Někdo z nich v Česku, jiný ve Francii nebo ve Spojených státech. S některými se vidím jednou za čtrnáct dní, s jinými jednou za rok. O to víc jsou v mém srdci.

wolves-58998_960_720

Smečka bez pomlk a ústupků

A taky vím, že ve své rozevlátosti a jinakosti bych se jen těžko svazovala s ostatními. Spoutanost mě odjakživa děsila a volnost přitahovala. Tak se smiřuju se svou nezařaditelností do konkrétní smečky. Nezapadat je přece také rys.

A světe div se! Já si najednou potkávám jiné vlčice a vlky podobného ražení. Ženy, které slovo „usadit se“ dusí. Které si nezadaly se svým věkem a běhají se psem po lese jako malé holky. Učí se jezdit na koni. Protahujou si tělo na józe. Pěstujou zeleninu. Říkají, co si myslí. Milujou svobodu, pravdu a nezávislost. Pracujou a své peníze klidně utratí za kilo dobrého sýra. Holky, co mají rády město stejně jako vesnici. Jednou si natáhnou tátovy montérky, aby rozřezaly dřevo na cirkulárce. A podruhé si oblečou plesové šaty, aby protančily noc na Žofíně v plném lesku a slávě velkého světa.

Když jsem ve svém nitru došla až sem, říkám si, že si smečku tvořím. Trochu nevědomky, trochu jinou a hlavně nezávislou a nespoutanou. Asi to bude tím, že už znám víc sama sebe. Je to docela přirozené – jen vlčice, která v odrazu studánky pozná svojí podstatu, vidí svůj odraz i v ostatních. Potom souzní. A souzní krásně, ladně, zcela naplněně a úplně. Bez ústupků, bez pomlk.

Ať i vy najdete svoji smečku!

Autorkou článku je Jana Poncarová, foto: pixabay.com


Přidejte svůj komentář.