Odkládané mateřství: Jak poznat, že už nastal ten pravý čas?

Jsou životní křižovatky, a není jich zase tolik, na kterých, když k nim dospějeme, je potřeba věřit s jistotou především svému citu, intuici, prostě svým vnitřním radarům. Když se totiž poslouchají pozorně a vnímavě, dá se předpokládat, že nic zásadního nepřeslechneme.




S tématem záměrného odkládání mateřství na dobu pozdější, než bývá obvyklé, a tedy všemi ostatními v okolí ženy i přirozeně očekávané, se setkávám v poslední době častěji než dřív. Je to určitě dáno nejen proměnou chápání dříve těžko pochopitelných a představitelných souvislostí, ale určitě i celkovou proměnou charakteru doby, ve které žijeme. V tom dobrém, ale i v tom, co je složitější a komplikované. Jedno s druhým ale tvoří nerozlučně celek a oddělovat to či ono od jiného prostě nelze nebo nemá smysl. Právě toto téma je příkladem nezbytnosti komplexního přístupu, jak se dnes tak často a s oblibou říká posuzování konkrétního problému z více, a nejlépe pak z mnoha, stran.

Tedy – na mateřství odkládané na pozdější dobu se jistě můžeme každý dívat po svém. Taky v různých dobách se na ně pohlíželo různě. Za časů našich babiček a prababiček – a dokonce někde ještě i v době mládí našich maminek – se říkávalo: Do dvaceti fouká, po dvaceti kouká. To ve smyslu pomýšlení na vdavky, na první obvyklý (alespoň tenkrát) krok k založení rodiny.

Přirozeně dozrát k mateřství

Myslím si, že žena (holka), prostě musí k mateřství dozrát. To ale vůbec neznamená, že výhradně dozraje léty. U některé k  tomu přece nemusí dojít nikdy, některá ví své už ve dvaceti, a jiná se po třicítce, v tomto smyslu, šťastně najde. Nic z toho ale neznamená, že jedna nebo druhá je, musí nutně být, horší či lepší než ta třetí nebo patnáctá v  řadě. O tom jsem přesvědčena stejně tak, jako o tom, že prostě i k mateřství musí být ty správné „buňky“, vlohy, aby mohlo být po všech stránkách šťastné, naplňující, úspěšné.

Víceméně nechtěné mateřství, tedy takové, pro které se žena rozhodne jen pod už déle nesnesitelným tlakem svého okolí, není, myslím si , vůbec dobrá volba. Obvykle se říká, že se žena matkou stává v průběhu těhotenství, že k děťátku hledá a naléza v průběhu devíti měsíců gravidity vztah, ozvou se v ní mateřské pudy , rodí se mateřská láska. Patrně to tak je, alespoň často, možná i většinou. Někdy to ale prostě nenastane. Jak potom taky může vypadat následné řešení vzniklé situace, byť naštěstí nepříliš často, víme jistě všechny, všichni.

Jsem přesvědčena o tom, že mateřství má být spontánní, dobrovolnou osobní volbou konkrétní ženy v konkrétní čas a v její konkrétní životní situaci. Bez ohledu na to, co se jí tak často pokouší vnuknout okolí. Ostatně – kde budou   všichni ti mravokárci v době,   kdy se případně takto iniciované dítě narodí ženě, která k pozitivnímu vztahu k vlastnímu mateřství v průběhu devíti měsíců čekání prostě nedospěla?

tkla

Čelit tlaku okolí není jen tak

Tlak okolí se ovšem samozřejmě dá i musí vnímat a chápat z obou stran. V tomto případě tedy jedni nabádají k uspíšení kroku k mateřství. Je vám přece už třicet, tak na co ještě čekáte? Druzí, nebo častěji druhé, stejně nerozhodné a váhající, hledají a předkládají důvody, proč s mateřstvím ještě počkat. Obě stanoviska je jistě potřeba vnímat se správně nastaveným vlastním citem, který ledacos napoví. S vědomím toho, kdo, a s tušením toho, proč, to či ono právě tak či onak prezentuje.

Jinými slovy – neztratit se sama sobě ve chvíli, kdy jednoznačná odpověď na zásadní otázku nepřichází. V situaci vlastní bezradnosti máme obvykle tendenci nechat se přesvědčit postojem blížícím se tomu našemu. Tak se ale může snadno stát, že z apelu, který k nám směřuje z opačné, z té pro nás v tu chvíli méně populární, strany, přeslechneme i to, nad čím bývá dobré alespoň se zamyslet.

Myslím si ale, že o věcech pro nás zcela zásadních, se většinou nemusí příliš přemýšlet. Ty se prostě vědí. A tak to je, alespoň tak to cítím, i s lapidárně položenou otázkou, chce-li se žena stát už, později – anebo vůbec někdy   – matkou.

Vnímat souvislosti

V uvedených souvislostech se logicky počítá, mimo jiné, s tím , že mateřství je obvykle potřeba ledacos podřídit, a že si to žena i dostatečně uvědomuje. Že to tak prostě je, o tom není jistě sporu. Určitě je potřeba přehodnotit třeba význam ( v tom dobrém, nikoliv pejorativním, smyslu toho slova) pojmu profesní směřování, chcete-li kariéra.

Profesní uplatnění, a to konkrétní volbu zaměření, případně přehodnocení či přizpůsobení této volby, rychlost, rozsah  nebo taky způsob profesního vymezení. Nelze mít všechno, úplně všechno. A tak často musíme jedno nebo druhé nebo obojí dané i možné realitě, v tu kterou chvíli existující, přizpůsobit. Někdy víc, někdy míň, to podle toho, které z nás a jak to v životě zrovna vychází. Stanovujeme si, my samy a v tu kterou chvíli, priority. Nelze totiž jinak. To je skutečnost, která se obejít nedá.

Rozhodnutí je jen na vás

Jak se tedy postavit k mateřství v případě, kdy žena ví, že se matkou stát sice chce, ovšem neví, jestli už přišel právě ten, jen a jen její, správný čas?

Určitě je dobré připustit si to, co žena většinou ví.   Tu pravou chvíli nikdo nezvolí za vás, nastává pro každou ženu jindy, a žádné univerzální, zaručeně správné a jedině vhodné doporučení prostě neexistuje.

A co na to odborníci?

Nelze při tom ovšem zavírat oči před skutečností, že s vyšším věkem ženy už má její tělo logicky „něco za sebou“. A pravděpodobnost otěhotnění tedy může být nižší. To se ale nemusí projevit vždycky, samozřejmě. Z pohledu lékařů ovšem potřebujete ve vyšším věku zvýšenou lékařskou péči, přesněji řečeno dohled. Představujete pro ně totiž ze zdravotního hlediska určité riziko, proto obvykle bývá těhotenství věkově zralejší ženy označováno lékaři automaticky jako rizikové.

Míra tohoto rizika je samozřejmě případ od případu různá (tak, jako vyskytne-li se důvod k obavám z možného rizika u ženy mladé). Ovšem, na některých preventivních vyšetřeních, vázaných právě k věku budoucí rodičky,  váš gynekolog pravděpodobně bude trvat. Na některých nepříjemných a z pohledu nastávající maminky ne právě šetrných ani k ní, ani k zatím ještě nenarozenému človíčkovi.

Žena může samozřejmě vyšetření odmítnout. Trvat si na svém ji ovšem stojí obvykle dost sil. A může to i poznamenat následnou ochotu lékaře k další komunikaci. To se prostě může stát, že vám lékař takto dá najevo svůj nesouhlas s vaši „neposlušností“ .

Někdy se může jevit jako nezpochybnitelný, a tedy veskrze pozitivní, fakt, že dítěti věkově bližší matka rozumí svým potomkům víc než matka starší, že má pro ně větší pochopení, je (fyzicky) schopnější absolvovat s nimi více aktivit a dětských lumpárem… Ne vždycky to tak ale nutně musí být. Ne vždycky mladá maminka všechno výše zmiňované dokáže, anebo aspoň dokázat chce, a někdy naopak prožité zkušenosti navíc otevírají matčinu cestu k dětské dušičce mnohem ochotněji , snáze a šířeji, než by tomu vůbec kdy mohlo být v jejím mladším věku. Podobně sporné to pak může být třeba se smyslem pro zodpovědnost, se schopností o dítě pečovat nebo vychovávat je.

Z  tohoto pohledu tedy ani nic z uvedeného nemůže být dostatečným argumentem pro rozhodnutí, jaký konkrétní věk pro mateřství nejlépe zvolit…

Jisté při tom všem zůstává, že „třicítka“ se přehoupne dřív, než bychom třeba i čekaly a chtěly, následně ani ke čtyřicítce nevede zase tak dlouhá cesta – a poté už, řekla bych, skutečně tikají výrazně (a mnohdy i poplašně) nejen ony pověstné biologické hodiny.

Jak to vidím po letech po vlastní zkušenosti?

Taky mé děti se narodily v mém už relativně zralém věku. Začátek svého prvního mateřství jsem prožívala necelé tři roky po třicítce. A v pořadí druhé mé mateřství se přihlásilo těsně po mých devětatřicátých narozeninách. Musím ale hned v úvodu ozřejmit, že to rozhodně nebyl plán, prostě to tak vyšlo. Souhra více okolností. Ovšem, že děti mít chci, a ne jen jedno, to jsem věděla s naprostou jistotou snad odjakživa, a v průběhu času se na tom nic neměnilo.

Co tedy, bez jakýchkoliv příkras, bez obhajoby správnosti té či oné volby i bez zbytečného zpochybňování toho či onoho k tématu ještě dodat? Co napsat z pohledu té, která vše s ním související zažívala bezprostředně?

Nemohu samozřejmě vědět, jak by má těhotenství probíhala o deset let dříve, jak bych se cítila po zdravotní stránce. Je docela dobře možné, že bych ve věku blíže k dvacítce zažívala obvyklé těhotenské potíže, které mě , možná překvapivě, prakticky úplně minuly. Vlastně vůbec nevím, jak vypadají zblízka různé nevolnosti a běžná i častá zdravotní omezení.

Na druhou strana bych ovšem pravděpodobně byla ušetřena naléhání svého gynekologa, abych podstoupila některá s vyšším věkem ženy spojená vyšetření, například amniocentézu (odběr vzorků plodové vody za účelem zjištění případných vývojových, genetických, poruch dítěte). Odmítla jsem . Nechtěla jsem zatížit dítě lékaři sice připouštěným, byť snad ovšem jen minimálním, rizikem. Hrozbu jakéhokoliv onemocnění miminka  jsem si vůbec nepřipustila.

Ostatně – dovedete si představit následující situaci? Lékař vám, s vaším pomalinku se rýsujícím těhotenským bříškem a v souvislosti s už výše zmíněným, oznámí menší či větší pravděpodovnost, že vaše těhotenství nemusí dopadnout dobře. Zároveň ale připouští i větší či menší naději, že všechno může být i v naprostém pořádku. A pak nechá na vás rozhodnoutí o dalším osudu nenarozeného človíčka… Lékaři někdy dovedou pořádně vystrašit. A nejlépe hned poté, co začnou v úvodu uvádět čísla statistiky, obvykle tedy cíleně ještě před jimi požadovaným vyšetřením.

Co mají v tu chvíli k dispozici od vás? Váš aktuální věk (ten vás v tomto případě znevýhodňuje už jaksi automaticky, tedy vždycky), váš celkový zdravotní stav, hmotnost před otěhotněním a pak ještě pár dalších dílčích informací – to vše ve vztahu k  rodinné anamnéze vaší i otce očekávaného miminka. Zjištěná čísla nějak propojí, znásobí, odečtou, sečtou či jinak z odborného hlediska posoudí, a dojdou tak k  číslu, které nejednou poleká. Tedy, jak kdy a jak koho. Obavy prokazatelně jsou pak často rozhodujícím krokem k souhlasu s následným vyšetřením.

Osobně jsem poté, co jsem si z uvedených důvodů vyslechla míru pravděpodobnosti, že mé těhotenství představuje určité riziko, zmobilizovala veškeré své síly. Položila jsem doplňující otázku, pro mne tehdy dost zásadní, která s prognózou lékařů souvisela. Pak ovšem nastal pro mne moment, který rozhodl. Výrazně totiž přispěl jak k mému původnímu přesvědčení vyšetření neabsolvovat, tak taky k vzpamatování se z jistě pochopitelné vyplašenosti. Na otázku, kterou jsem tehdy specialistovi položila, neměl odpověď. Žádnou, protože ji neznal.

Procento pravděpodobnosti vycházející z reálných čísel už k dispozici kupodivu nebylo. Žádná další, předpoklady potrzující či vyvracející, statistika, ono porovnání předpokladu a obvykle následující reality v procentech, už se prostě neprováděla. Udivilo mne to, ale současně se mi i celkem ulevilo. A cítila jsem, že mi intuice napovídá správně. To ostatně dělá, řekla bych, v rozhodujících chvílích vždycky, jen je potřeba umět jí naslouchat. Pro svůj vnitřní klid, pro jistotu, jsem si ji ale ještě nechala potvrdit i alternativním přístupem. V  jehož zdravý a nezaujatý pohled prostě věřím.

matka3

Za pár měsíců se nám narodilo zdravé miminko. Do té doby jsem ovšem nebyla příliš oblíbenou pacientkou, to připouštím. Dovolila jsem si totiž něco, co (dodnes pořád ještě překvapivě) není ani obvyklé, ani žádoucí. Dovolila jsem si o sobě (o nás) rozhodnout já sama, a tak, jak jsem v tu chvíli musela. S ohledem na co nejšetrnější zacházení s mým dítětem, které se mělo už brzy začít hlásit k cestě na svět.

Ne vždycky je ale štěstí na straně těhotné ženy, samozřejmě, to je nejednou prožívaná realita.

Na druhou stranu ovšem, dítě s postižením se může narodit i mladé ženě. Ta ale k rozhodnutí podstoupit konkrétní, v pozdějším věku ženy dle lékařů žádoucí, preventivní vyšetření přesvědčována obvykle není. V této souvislosti už si ovšem nejsem jista možností podstoupit tato vyšetření na vlastní žádost. Poté, co žena, bez ohledu na svůj věk, tuto potřebu, pro své uklidnění a jistotu, prostě pocítí. Své opodstatnění by ovšem i v tomto případě pozitivní přístup lékaře jistě měl.

Pro a proti nezvažujte příliš dlouho

Závěrem si dovolím jednu úvahu, která se mi jeví jako neopominutelná: V souvislosti s tím,   co jsem sama zažila a co mám možnost ve svém okolí pozorovat, bych doporučovala rozhodně nepodcenit ani možný nepříznivý výsledek odkládané cesty k mateřství. Pokusit se předejít tomu, aby příliš dlouhým odkládáním mateřství na později nebyla šance stát se matkou odložena navždycky. Aby ve chvíli konečně pozitivního rozhodnutí pro mateřství skutečně byly v konkrétním případě vůle a snaha korunovány úspěchem.

Ani případná časová rezerva se už někdy nemusí ukázat jako ještě dostatečná nebo vůbec smysluplná. I to přece mnohdy bývá realita.

Nepodcenit intuici

Předchozí úvahou jsem cílila hlavně na jediné: Je , aspoň tak si to myslím, moc důležité nenechat si nikdy nikým mluvit do zásadních věcí. Pokusit se podívat na svoji nerozhodnost vnitřním zrakem. Srdcem. To napoví nejvíc a nejlépe.

Právě stojím na prahu a už jen kousek před prahem dospělosti svých dětí. Nebudu nalhávat nic sobě ani jiným. Ne všechno, co jsem chtěla, jsem v životě taky zrealizovala.  Tedy alespoň ne hned, zatím. Je ale pravda, že své priority jsem znala dlouho dopředu a docela přesně. A že jsem k nim důsledně, vědomě směřovala. Proto jsem i počítala s nějakým tím šrámem .

S ohledem na všechno zatím prožité, na to, po čem jsem v životě toužila a bez čehož vím, že bych měla podstatnou životní etapu hořce nezaplněnou, za sebe říkám: na svých životních prioritách bych ani s odstupem času nic nezměnila.

Autorkou článku je Jarmila Jiráková, foto: Pixabay.com

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *