Oblaka

oblaka

Povídka o přáních, oblacích a snech. Protože tužby se o Vánocích plní. Jen si musíme umět správně přát. 




Nadechla se vydýchaného vzduchu. Položila si na klín diář a listovala budoucími i minulými dny. Letuška v úzké uličce si přes hlavu natáhla vestu. „A potom zatáhnete za červené konce a vestu nafouknete,“ říkala cestujícím zabořeným v sedačkách.

Andrea se rozhlédla kolem sebe. Muž pohodlně usazený vedle ní pročítal noviny. Žena sedící na konci řady si přes uličku povídala s kamarádkou.

Motory zaduněly. Andrea se nechala vtáhnout do sedačky. Přivřela víčka.

Letadlo se odlepilo od země a pomalu stoupalo vzhůru. Letiště zmizelo z dohledu. Domy, pole a louky se pitoreskně přikrčily. Nakonec se ztratily.

Kolem plula oblaka. Letěli nad nimi. Nad sebou jen modré nebe. Bez jakékoli poskvrny.

Složila diář do tašky a opřela si hlavu do dlaně. Čelo přitiskla ke studenému okénku, na kterém vzdušný mrazík začal kreslit miniaturní čárky. Žádná se nepodobala té druhé.

Potom se oblaka rozplynula. Ze země vyčnívaly ostré vrcholky hor pokryté řídkým popraškem sněhu.

„To je nádhera,“ ozvalo se odněkud ze zadních sedadel.

Muž vedle Andrei se naklonil k okénku a zadíval se ven. „Dnes je krásný výhled,“ podotkl. Andrea přikývla a koutkem oka si ho prohlédla. Prošedivělé vlasy zastřižené nakrátko. Světlemodrá košile. Stříbrné hodinky. Opálená tvář. Šedomodré oči. Laskavý pohled.

„Moc hezké,“ osmělila se.

Usmál se na ni. „Myslím si, že oblaka jsou pára koncentrovaná do snů, tužeb a přání. Jsou bílá a vzdušná. Protože přání jsou většinou čistá, dětinská a opravdová,“ rozpovídal se.

Zasmála se. „Ale co potom šedá a černá oblaka. Podívejte. Třeba tam v dálce ta tmavošedá šmouha. To přece není čistý obláček,“ ukázala prstem přes malé okénko.

Naklonil se. Nadechla se jeho kolínské. Jemně kořeněné a nasládlé.

„Hm, myslím, že to jsou přání, která vyslovujeme ve vzteku. Někdy jsme vzteklí sami na sebe. Chtěli bychom být lepší, ale nedokážeme to. Klejeme. Ty šedé a černé mraky jsou naplněné vztekem, nenávistí, kletbami,“ podotkl.

„Dáte si něco k pití,“ naklonila se k nim letuška a roztáhla sytě červené rty.

„Prosím sklenku bílého vína,“ řekla Andrea.

„Já si dám kávu,“ požádal muž.

„Nemyslíte si, že těch tmavých mraků v poslední době přibývá?“ zeptala se Andrea, když si usrkla vína. Jiskřilo i v plastovém kelímku. Bylo nasládlé a rozpouštělo ostych.

„Nemyslím. Řekl bych, že je jich pořád stejně. Vyrovnaně. Není příliš dobra, ani příliš zla. Jedno jde vedle druhého. Podívejte se teď z okna. Bílý oblak míjí tmavý mrak,“ zamíchal si kávu a napil se.

Andrea se zamyslela nad svými přáními. Představovala si, jak mezi nimi letí.

„Dobře, když připustím, že máte pravdu a oblaka jsou pára koncentrovaná do přání a tužeb, tak co se s nimi tady v nebi děje?“

„Řekl bych, že mezi nimi létají andělé, sbírají je a plní je,“ odpověděl muž bez přemýšlení.

„To tedy nevím. Pořád si něco přeju, ale že by se mi přání plnila? Asi mám líného anděla,“ zasmála se.

Muž se usmál a potom zvážněl. „Třeba je váš anděl zmatený. Lítá od jednoho přání k druhému. A neví, které jste myslela vážně. Jednou si možná přejete, aby vás na kávu pozval váš kolega z práce, ale než to anděl zařídí, už se ohlížíte po muži, kterého potkáte v metru a představujete si, jak vás zve na skleničku vína.“

Andrea se zarazila.

„Promiňte, nechtěl jsem být osobní. Nevím nic o vašich přáních. Ale trošku jsem poznal lidi. Zvlášť ženy. Jsou plné tužeb a přání.“

Odmlčel se. Andrea se zadívala do nekonečné modře. Vypadá nadějně. Přemýšlela nad svými přáními z poslední doby.

Míhaly se jí před očima. Krátké představy. Doslova okamžiky. Viděla se vystupovat z limuzíny na červený koberec. Hned skočila do horské chaty s výhledem na nejúžasnější západ slunce. Tulila se k modrookému příteli své kamarádky. Aby ho vzápětí vystřídal muž, kterého potkala na večírku. Jeden večer si balila batoh a vydávala se na pouť do Santiaga de Compostela. Druhý večer snila o dovolené v Karibiku. Taková přání se střídají jedno za druhým.

Bezmyšlenkovitě.

Napila se.

Potíž je, že nevěděla, co se svým životem.

Jak by si ho přála prožít? Šťastně. Pochopitelně, že šťastně.

Jak by ale mělo její štěstí vypadat, to si nedokázala představit.

„Vy si umíte přát?“ otočila se na muže, který si mezitím znovu otevřel noviny.

Pokrčil rameny. „Pár přání se mi už splnilo. Mám firmu. Začínal jsem v garáži. Klasický příběh plný klišé. Já a můj kamarád a nápad. Byli jsme docela bez peněz. Podařilo se. Zrovna letím otevírat novou halu. Přál jsem si, abych si vzal dívku, kterou jsem miloval. Vzal jsem si ji. Ale neskočilo to šťastně. Jo, mám přání, která se mi splnila. A přání, která plujou a jsou černá a nesplní se,“ pokýval hlavou.

Andrea se zadívala na jeho vrásky na čele a kolem očí.

„Jak vypadá splněné přání?“

„Podívejte se z okénka. Vidíte tu duhu? Asi tak,“ usmál se na ni. „Netrapte se tím. Učíme se přát si celý život,“ pokrčil rameny.

Andrea přikývla.

„Vraťte se prosím na svá místa a zapněte si bezpečnostní pásy.“

Ještě chvíli, pomyslela si Andrea. Pozorovala drobné chuchvalce míjející okénko. Láska. Svoboda. Zdraví. Peníze. Sláva. Mír. Štěstí. Radost.

Lidi mají mraky přání.

Ona si právě teď přála, aby bezpečně přistáli. Hučelo jí v hlavě a polykala, aby povolila tlak v uších.


Autorkou povídky je Jana Poncarová. Text je z chystané knihy 13 intimních povídek, jejíž vydání je plánované na rok 2017.

Líbil se Vám článek? Kupte redaktorce hrnek kávy. Děkujeme.
číslo účtu: 78-3646190257/0100

komentářů: 2

  1. Jani, diky za Sidonii, diky za povidku! „Sidonka“ je pro me mily, zensky pohled na svet a teseni se na kazdy clanek. Radost a pohodu v novem roce preje Verca.

    Reply

Přidejte svůj komentář.