Nedefinovatelní a spřízněné duše

men-2425121_960_720

Jsou to právě nedefinovatelná setkání, která nás definují?

Nejsou to náhodní kolemjdoucí, i když se ve vašem životě mihnou jen na pár hodin nebo dnů. Nejsou ani příliš blízcí, jako bývají manželé, rodiče, sourozenci nebo kamarádi. V očích mají zvláštní světlo. A vy víte, že nezapomenete.

Mohla bych detailně popsat své nedefinovatelné setkání, ale nechám si ho pro sebe. Protože je pro mě jen těžko uchopitelné a protože nechci, aby se to světlo vytratilo.

Znám se s ním už pár let, ale vídáme se jednou dvakrát za rok. Na dvě nebo na tři hodiny z celých 365 dnů. Nikdy se ho nedotknu víc, než je stisknutí ruky, stydlivý polibek na tvář a rychlé objetí.

Přesto mezi námi něco je.

Někdo by řekl, že jsme spřízněné duše. Podobně, jako o nich píše Paulo Coelho ve své knize Brida. Mág potkává svoji spřízněnou duši ve chvíli, když ho jedna dívka přijde požádat, aby ji učil. V jejích očích zahlédne zvláštní světlo. Takové, které rozpoznají jen spřízněné duše.

Se svou spřízněnou duší se jednoduše cítíte dobře. Je to jako byste našli část sebe. Kus skládanky, která zapadne a vy jste najednou nějak víc kompletní.

Průšvih je, když potkáte víc spřízněných duší najednou.

Stejně, jako je to v Coelhově Bridě. Mág nakonec poznává, že jeho krásná žačka už žije se svou spřízněnou duší. A to ho bolí.

Možná si ale takovou bolest způsobujeme sami, protože máme potřebu vztah se spřízněnou duší definovat.

Moje druhá spřízněná duše (můj muž je číslo jedna) žije přes tisíc kilometrů daleko. Pokaždé se těším na jeho světlo v očích. Na to, že nemusím doříct větu. Na to, že mi rozhovor s ním pomáhá otevírat skrytá zákoutí duše a objevovat v nich sama sebe.

Když se loučíme, na další dlouhé měsíce, je mi smutno.

Smutno mi bylo i z potřeby náš vztah definovat: co je on ve vztahu ke mně? A co já k němu? Vím, že jsme překročili běžné přátelství, ale nikdy ne ve fyzické rovině. Je ženatý. Jsem vdaná. Každý z nás má na prsteníčku levé ruky jiný kroužek.

Ulevilo se mi ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že náš vztah nemusím pojmenovat.

Že stačí nechat ho probíhat.

Oprostit se od škatulek a definicí je ale obrovsky těžké. Jsme k nim vedení od dětství. Máme rádi boxy, nálepky, roztřídění.

Je odlehčující, když je v některých okamžicích přestanete používat.

Zítra odlítá.

Je mi smutno.

„Už si nedovedu představit, že bych si ten citronový dort dal bez tebe. Tak zase příští rok,“ řekl mi.

Do té kavárny bez něj nechodím, i když jí často míjím.

Chybělo by mi to zvláštní světlo v jeho očích.

Autorkou článku je Jana Poncarová. Foto: pixabay.com

Přidejte svůj komentář.