Na pomíjivost zapomínáme, ale nic netrvá věčně

Pamatujete si, když jste si naposledy řekla, že to uděláte, ale pořád bylo příliš času? Až nakonec nebylo kde nebo s kým to udělat? Ve spěchu zapomínáme na pomíjivost. A překvapuje nás, že padají věci, které se zdají pevné jako skála.




Když jsem na konci minulého roku přemýšlela, jak začít rok nový zajímavě, nenapadlo mě nic lepšího než navštívit zemi, ve které jsem ještě nebyla. Volba padla na Maltu. Nikdy předtím jsem nepřemýšlela, že bych tam jela a popravdě jsem o téhle malinkaté zemi ani nic moc nevěděla, to byl však jeden z hlavních důvodů, proč jsem se nakonec rozhodla tam odjet. Měsíc po návratu se dozvídám, že proslulé Azurové okno nacházející se na maltském ostrově Gozo pohltilo navždy do svých hlubin moře.

Vše plyne

Tato událost ve mně vyvolala myšlenky o pomíjivosti a nestálosti věcí. Připadá mi, že se někdy dostáváme do stavu, kdy je všechno tak jak má být, jsme spokojené a doufáme, že to tak zůstane navždy. Protože tento stav může trvat dlouhou dobu, postupně si na něj zvykáme a jediné, čeho se hrozíme je, že by se někdy něco mohlo změnit. A protože tato myšlenka je tak děsivá, raději ji potlačíme a doufáme, že současný stav bude trvat navždy.

Po každém dni následuje temná fáze noci, která je však opět následována světlem dalšího dne. Nic nezůstává stejné, a tak jako se mění buňky našeho těla, mění se i svět kolem nás. To, že někdo byl součástí našeho života včera, neznamená, že tomu bude tak i dnes. Naučit se smířit s tím, že nic netrvá věčně, je velká úleva. Když nic neočekáváme, tak nemůžeme být zklamány, jen příjemně překvapeny. Co se nám jeví jako špatné, může být ve skutečnosti dobré. Vždy záleží na úhlu pohledu. Vidíte sklenici napůl plnou nebo napůl prázdnou?

Neulpívat na věcech

Lpíme na věcech, které známe, protože se bojíme pustit do našeho života věci nové. Řídíme se tím, co je bráno jako všeobecně správné, místo abychom poslouchali své vlastní srdce. Někdy musíme nechat věci plynout a někdy musíme tok života trochu nasměřovat směrem, kterým si přejeme, aby se náš život ubíral.

Vzpomenete si, kdy jste naposledy byla smutná a nešťastná z toho, že věci nešly přesně tak jak jste si je vysnila? Ve chvílích jako je tato je lehké si nevšimnout neočekávaných příležitostí, které se vynoří, a kterých si nevšímáme, protože se příliš utápíme v realitě, která by měla být místo abychom se otevřely realitě, která se nám nabízí.

Užívat si přítomnosti a neodkládat věci na neurčito

Odkládáme naše sny a plány do neurčitého časového období v budoucnosti, protože si myslíme, že teď na ně není správná chvíle. Ale upřímně, kdy ta správná chvíle nastane? Kdy je správný čas opustit stabilní zaměstnání, protože nás nenaplňuje nebo se konečně odhodlat procestovat svět, o čemž sníme celý život? Správná chvíle začít jednat je právě teď, v tomto okamžiku. Věci se ve většině případů nedají do pohybu bez naší iniciativy.

Pád Azurového okna, které tam stálo stovky let mi připomněl, že i ty nejsamozřejmější věci, samozřejmé nejsou. Na Maltě jsem strávila celkem tři dny a rozhodla jsem se, že si Gozo s jeho Azurovým oknem nechám na svou příští návštěvu, kterou jsem plánovala na podzim. Ono to přece nikam do té doby nezmizí, vždyť to tam je už stovky let, že jo? A aspoň se budu mít na co těšit. Jediný pohled, který jsem měla na tuhle již neexistující krásu byl tedy na mé cestě zpět, jen jeden letmý pohled z letadla. Kdybych tam letos nejela, byl by to jen anonymní kus skály, který se zhroutil do moře. Protože ale pro mě ten kus kamene ztratil svou anonymitu, cítím ztrátu jinak. Kdybych jen tu návštěvu neodložila…

Autorkou článku je Nikola Cieslarová. Foto: Pixabay.com

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *