Narodila jsem se v socialistické porodnici. Do školy jsem šla, až když na zdi visel portrét Václava Havla. Nikdy jsem kantorce neřekla „soudružko učitelko“, a když v televizi zpíval Gott, zacpávala jsem si na protest uši. Kousek rebelky byl ve mně odmalička. Hýčkám si ji. Na klopě kabátu nosím placku s Havlem a upocené jistoty jsem vyměnila za svobodu.
Svobodu si představuju jako nekonečnou silnici. Sedím v autě, mám stažená okénka, protože z lesa voní léto, a beze spěchu jedu. Nade mnou je bleděmodrý nebe šmrncnutý zlatavým sluncem. Mířím do města na konci světa, kde se v kavárnách potkávají minulí i novodobí hipíci. I když můj život spíš připomíná lehkej punk.
Foukátko ze západu
Když mi bylo pět, lítala jsem po neoplocený zahradě a netušila, že „německá teta“, která mi převezla vitamíny a lék na ekzém, jenž byl napsaný na její děti, čekala dlouhý hodiny na hranicích. Komunističtí strážci socialistického ráje prolezli zápaďácký auto skrz naskrz. Kulila jsem oči na obrázky v katalogu hraček, který nám přivezla a jenž měl brzy ohmataný rohy. S bráchou jsme si rozdělili poslední dílek Milky a spolkli léky na astma.
Dusit jsem se přestala až po Sametový revoluci. A to doslova. Konečně k nám totiž mohly přijít léky – foukátka – který nám hned ulevily od záchvatu. Nějakým nedopatřením je na druhý straně Železný opony měli, zatímco socialistický děti – včetně mě a mýho bráchy – se dusily.
Ostré drápy socialismu
O sedmnáct let později jsem sama poprvé přejížděla hranice. Bylo mi dvacet dva. Na letní brigádě jsem si vydělala na cestu do Francie. Když jsme projížděli Rozvadov – a nestavěli – sevřel se mi žaludek.
Tady se to všechno odehrávalo!
Hranice. Čára, kterou někdo nakreslil. Ostnaté dráty. Ostré drápy socialismu. Protože proč chcete ven, když tady máte všechno? Zamrkala jsem očima. A vydechla, až když jsme byli na německé dálnici. Vydechnu si tak vždycky, trochu z vděčnosti a trochu z lítosti nad mrtvými, kteří při cestě za svobodou zahynuli.
Napadá mě, kdo může chtít žít v okleštěné zemi, v níž vzduch postupně houstne, protože se ze strachu všichni potí. Před očima se mi mihne pár tváří. Hypotéka. Děti. Práce. Jistota. Příspěvek od státu. „Fakt mi to stačí, víš,“ říkají ty tváře a koulí na mě očima. „A stejně necestuju,“ dodávají.
„Ty jo, ale to já zase jo. Já cestuju. Vzdali jsme se s mužem hypotéky, máme obyčejný byt, rozvrzanou kuchyňskou linku, ale viděli jsme modrý nebe, víš?“ odpovídám.
Tváře se ušklíbnou. Těla pokrčí rameny. Nahrbí se.
Je to sakra těžký
Dávám si ruku na srdce. Někdy je to sakra těžký, nepopřít sama sebe. Aspoň jednou denně se ptám, jestli žiju dobře. Trochu mě děsí sobeckost, kterou jsme si s alternativními směry pustili do života. Hlavně, co chci já (osobní rozvoj, že jo). A to ostatní?
A ti ostatní?
Co když někdo doopravdy nechce žít svobodně? Teď se ušklíbnu já. Zavrtím hlavou. Svoboda je přeci taky láska. Lásku hubí nenávist (a závist). A svobodu zase strach.
Nechci se bát.
S Václavem pro chleba
Připnula jsem si na klopu placku s Václavem Havlem. Nosím ji ve městě i na vesnici. Na vsi se bojím víc. Dnes jsem kupovala chleba v malé pekárně v Plzni. Pekař se zadíval na kabát. Čekala jsem. Lehce se mi sevřel žaludek.
„Máte hezkou placku.“
„Díky,“ polkla jsem. „Víte, když je to výročí. A taky jako připomínka hodnot…“ Vždyť víte – láska a pravda… To už jsem neřekla. Z jeho očí jsem vyčetla, že ví.
Strach uvnitř těla – a je to strach z nařknutí a opovržení – rozháním dechem. Rovnám si záda. Hlavně nepopřít sebe sama, opakuju. Být uvnitř v souladu. Řeknu ta slova nahlas a zkusím to beze studu – mravnost a morálka. Jistěže, chybuju každý den. Ale snažit se dospět k nim je taky cesta ke svobodě.
Žiju vedle komunistů
Nejvíc mě děsí, že přijedu na hranice a zastaví mě. Občas se mi o tom zdá. Ukážou na ostnaté dráty a namíří na mě pistoli. Tak to přece dělali. Budu vědět o tom, že na druhý straně je modrý nebe, slunce a svěží vzduch. Zatímco na straně, odkud odcházím, to smrdí. Lidskou zlobou, nenávistí, strachem.
Je to těžké.
Ale proboha! Copak žiju v komunismu? Naštěstí ne. Ale kolem mě žije pár bývalých komunistů. A těch, co drželi hubu a krok. Měli sice všichni hovno, ale o to líp. Závidělo se míň? Nemyslím si. Ti, co drželi hubu a krok, teď rádi křičí. Stejně hlasitě jako ti, co udávali. Protože tam, v nejvyšších patrech politiky, se na jedné židli vrtí estébák a na druhé stařík velebící diktatury. Tak proč by ne. Nejsou přece o nic horší než ti nejspodnější křiklouni.
Je těžké s nimi o tom mluvit.
Jako jednou. Vracíme se z lyží. Je s námi i kamarádčin táta. V restauraci, kde spořádá americkýho (!) hamburgera, se přizná, že sloužil u pohraničníků. Ztěžka polknu poslední hranolku. Žaludek se mi převrací. Vidím lidi, jak běží k hranici, zbývá jim ještě krok. Je jim něco přes dvacet. A pak do scény vstupuje on – prošedivělý usměvavý pán se mění v mladíka s puškou a vlčákem. Dodnes má rád psy. Taky včelaří. „No a co, tak jsem tam vstoupil. Aby děti mohly študovat.“ Dívá se mi zpříma do očí. Vydržím. Koutkem oka pozoruju kamarádku, jak je jí celá situace nepříjemná. Rudne. Zná mě. Zná svého otce. „Byl rok osmdesát sedm. Vaše děti byly ještě malé…“ oponuju. A pak platíme.
A co my, třicátníci?
Každý den, a ať to zní klidně pateticky, děkuju, že žiju ve svobodný zemi. Bylo mi šest, když zvolili Havla prezidentem. Na dřevěný prkna našeho bunkru jsem malovala vodovkami OF a měla našim za zlý, že mě nevzali v listopadu 89 do Prahy.
Poslední dobou se ale pořád víc ptám, co udělala naše generace třicátníků pro svobodu v týhle zemi. Zatím se mi zdá, že jsme si užili devadesátky, trochu cestovali a teď remcáme. Protože znáš to, hypotéka, děti, únava. Pohled se nám zúžil jedním směrem a vidíme hlavně, že školství je špatný (alternativní školy jsou lepší), zdravotnictví je špatný (porodnice obzvlášť), systém je špatný – a můžou za to oni. Nepřevzali jsme dikci našich rodičů? Neměli jsme se jich víc ptát, co dělali za komunismu? Neměli jsme trochu víc vzít za svý hodnoty, jako je pravda, láska, svoboda, odvaha, odpovědnost za svůj život?
Myslím, že těžiště je v rodině. Moji rodiče nebyli v komunistický straně. Jsem na ně pyšná. S tátou jsme dost mluvili o politice a občas se pohádali, ale vím, že jsme na stejný vlně. Po něm mám v krvi rebelství. (Tak třeba – za komančů měl na pracovním stole maketu Harleye a párkrát ho vyslýchali, protože se nehrbil).
Když si povídám s dnešními dvacátníky, připadám si zahanbeně. Vidí chyby, stejně jako my, ale každý z nich (alespoň z těch, s nimiž jsem v poslední době mluvila) začíná hlavně u sebe. „Dělám to, co můžu,“ řekl mi dvaadvacetiletý kluk. „Třeba třídím odpad. Jezdím hlavně vlakem. Chci napsat knihu a něco lidem předat. Jo, svoboda je pro mě důležitá – hlavně svoboda slova.“
Zkusím příště zmínit svobodu slova ve skupině třicátníků. Uvidíme, co se stane.
Autorkou článku je Jana Poncarová
