Lenka Pastorčáková: Rozhodla jsem se žít knihami

5ece04c32044b_image_name

Často ji zahlédnete s knihou v ruce. Když byla Lenka Pastorčáková malá, ke knihám ráda voněla, později je četla a loni vydala svoji románovou prvotinu, psychologický román Žárlivka. Teď pracuje na dalším románu a rozběhla nový projekt Knihožití, který upozorňuje na méně známé české autory a knihy, jež jsou skvělé, ale často leží na spodních policích knihkupectví.

Lenko – ty a knihy – to je příběh, který začal už v dětství. Jaké jsou tvé vzpomínky na čtenářské začátky?

Prvopočátky mé lásky ke knihám asi nevysleduju. Ale vybavuju si, jak vysedávám někde v koutku s knihou. A to ještě dříve, než jsem uměla číst. Rodiče mi říkali, že v té době jsem ke knihám aspoň čichala. Tak můžu – s nadsázkou říci – že jsem ke knihám napřed voněla, až pak je četla.

Bylo v tvém životě vůbec období, kdy jsi nečetla?

Nebylo. A to i přesto, že jsem mívala náročnou práci, od brzkého rána do pozdního večera jsem pracovala nebo musela být na telefonu, ale den bez knihy jsem si nedovedla představit, vždy jsem si alespoň trochu času našla.

Je to několik týdnů, co jsi rozběhla projekt Knihožití. Plníš si svůj sen?

Říkáš to naprosto přesně, ano, plním si svůj sen. Vždy jsem si přála být ve větším kontaktu s knihami, s autory. Žít s knihami – odtud i název projektu. Tak jsem se jednoho dne rozhodla a vykročila ke změně. Důvodem byla i skutečnost, že na čtení jsem si čas našla, ale kapacitu na vlastní psaní jsem hledala jen obtížně.

Záměrem projektu je propagovat českou literaturu a autory. Proč?

Projekt se ještě formuje, jeho koncept ladím, ale ráda bych se zaměřila hlavně na české autory. Myslím totiž, že mají potenciál. Existuje řada kvalitních českých autorů, o nichž čtenáři neví, sama mám jistě rezervy. A tak bych je – a jejich knihy – ráda přiváděla z pomyslné tmy na světlo.

Jak budeš autory a jejich knihy hledat?

Bedlivě sleduju knižní trh. Navíc dostávám tipy od svých přátel – většina z nich jsou spisovatelé nebo knihomolové, mají velký přehled. Sami moji přátelé tvoří kvalitní literaturu, ale třeba nemají peníze na reklamu nebo kontakty, aby knihu zpropagovali. I to je mojí motivací a inspirací. Vím, že v knihkupectvích je zapadlá řada dobrých knih.

Sama jsi autorkou románu Žárlivka, který vyšel loni na jaře. Promiň za to klišé, ale chtěla jsi vždy napsat knihu?

Je to tak. Asi – stejně jako u čtení – nedohledám počátky, kdy jsem touhu napsat knihu pocítila. Definitivně jsem se rozhodla na tvůrčích dílnách Markéty Dočekalové, literární agentky a lektorky tvůrčího psaní. Na jednom setkání jsem četla úryvek knihy, tehdy to ještě nebyla Žárlivka, ale jiný román, k němuž se jednou snad vrátím, a sledovala jsem reakce jak Markéty, tak ostatních účastníků. Když mě podpořili, že bych v psaní měla pokračovat, řekla jsem si, že román napíšu.

A pustila ses do Žárlivky. Proč zrovna téma chorobného žárlení?

Téma chorobné žárlivosti mě dlouho zajímalo, přitahovalo. Začala jsem se zajímat o pochody a prožitky lidí, kteří chorobně žárlí. Nejdříve jsem si myslela, že i na základě svých zkušeností se žárlením napíšu humornou knihu. Ale při rozhovorech s chorobnými žárlivci, kteří se s touto poruchou léčí, jsem pochopila, jak závažné téma to je. Proto vznikla vážná, psychologická kniha.

Co se dělá dál? Kdo knihu jako první četl?

Moje sestra, protože je velmi kritická čtenářka a jistě by mi řekla, ať román nikam neposílám, pokud by se jí zdál špatný.

Jenže tvůj román je skvělý – sama jsem se od něho nemohla odtrhnout – pak jsi hledala nakladatele?

Šla jsem jinou cestou. Už jsem zmínila Markétu Dočekalovou, stala se mojí literární agentkou. Ostatně, byla u vzniku prvních kapitol knihy, které jsem jí posílala a ona na ně reagovala. Takto vznikla asi první třetina románu. Přirozeně jsme pak spolupracovaly. Markéta knihu nabídla nakladatelům, myslely jsme si na Motto – a vyšlo nám to.

V České republice není moc běžná spolupráce autorů a literárních agentů, ale právě oni mohou začínajícím autorům pomoci…

Ano. V začátcích to může být skutečně velká pomoc. Navíc Markéta je taková multifunkční jednotka, jelikož právě i vyučuje tvůrčí psaní. Autor tak zjistí, jaký má potenciál, koučink se vždy hodí, stejně jako rady a zpětné vazby. Literární agenti mohou pomoci i autorům bez kontaktů nebo těm, kteří se stydí vyjednávat si podmínky – to je i můj případ.

Vím, že teď pracuješ na dalším románu a o tématu říkáš, že bude kontroverzní. Necháš nás nahlédnout do rukopisu?

Ale jen z dálky (smích). Román bude z prostředí vysoké politiky, ale opět půjde o fikci, jen zlehka inspirovanou skutečnými událostmi, nikoli skutečnými lidmi.

První kniha měla silné psychologické prvky. Bude taková i druhá?

Pevně doufám! Zase se budu snažit o propracovanost charakterů, plasticitu, aby si čtenáři dokázali vše živě představit.

Autoři často říkají, že se trápí u první věty – jak to máš ty?

I pro mě jsou první věty těžké. Myslím, že velmi záleží na první větě celé knihy. Já sama ji jako čtenář přikládám velkou váhu. Pokud kniha začíná první větou, která je klišé, tak jsem schopná ji odložit, nedočíst ji. O to větší nároky pak kladu na sebe jako na autorku.

Když píšeš, tak spíš plánovaně, nebo živelně, takže nevíš, co se bude dít dál?

Asi spíš živelně. Když jsem psala Žárlivku, neměla jsem žádnou synopsi. Sama jsem byla často překvapená, kam mě psaní vede. Pomáhalo mi, že jsme se scházeli s kamarádem spisovatelem. Když jsem viděla, že on píše, bylo mi hloupé jen sedět a koukat. Tak jsem také psala a vypozorovala jsem, že to jde, když máte téma a aspoň trochu tušíte, kam má kniha směřovat.

To mě vede ke koncům. Čtenáři někdy doslova nenávidí otevřené konce. Jak to máš ty?

Nemám na to jako čtenářka vyhraněný názor. Někdy mě otevřený konec rozčílí, ale jindy se do knihy hodí, ponechává prostor pro čtenářovu interpretaci a třeba i debatu s přáteli. I můj první román má vlastně svým způsobem otevřený konec a byla jsem někdy překvapená, jak si ho čtenáři interpretovali a promítali do něho své zážitky a prožitky.

Co obecně soudíš o kvalitách současné české literatury?

Myslím, že čeští autoři mají značný potenciál, který není dostatečně vytěžený, o tom už jsem se zmínila. Tak bych chtěla poprosit čtenáře, aby dávali prostor a šance i méně známým autorům. A pokud se jim kniha líbí, ať ji doporučují dál, protože tato čtenářská šeptanda je velmi důležitá a vlastně vůbec nejefektivnější reklama.

Kam dál? Třeba na stránku knihy Žárlivka, na Facebook autorky nebo na její YouTube kanál Knihožití.

Za rozhovor děkuje Jana Poncarová. Foto: Archiv Lenky.

Přidejte svůj komentář.