Stojím v malebné chaloupce poslední žítkovské bohyně Irmy Gabrhelové a třesou se mi kolena. Prohlížím si obraz s madonou, která v ruce houpe dítě. Je v kulatém dobovém rámu a visí nad postelí v malinkaté místnůstce, jejíž okna vedou do sadu. Občas se otočím na kamarádku a vyměníme si pohled. Musíme to vydržet, říkám si.
Místnost je těsná. Kolem postele stojí ženy ve středním věku a visí na rtech majiteli domku Petrovi Mizerovi. Vypráví o tom, jak se k chaloupce dostal. Jeho žena je ze Žítkové a chalupu koupili dlouho před tím, než Kateřina Tučková vydala v roce 2012 knihu Žítkovské bohyně, která prý místním lidem převrátila život naruby. Nebyl v tom tedy žádný byznys plán.
Lidé, kteří touží nasát aspoň trochu magické energie, jíž tohle místo bezpochyby má, sem přijíždí z celé republiky. A dokonce i z Pražského hradu, jak se za chvíli dozvíme, když nám je u stolu prezentována fotografie první dámy.
S lidmi zmizelo posvátno
Ještě než jsme vešli do vápnem obílené chalupy, varoval nás pan majitel, že občas někdo nevydrží a uteče. Tak silné to prý je. Ano, je to silné, ale jinak, než by mělo být. Pan majitel rád povídá. O sobě jako o bývalém materialistovi, kterého tohle magické místo přesvědčilo o tom, že existují věci mezi nebem a zemí. Některé ženy kolem vášnivě přikyvují a občas vykřiknout tradiční ezoterické poučky.
Kvůli nim jsme ale s kamarádkou nepřišly. Jenže debata zachází ještě dál. To když se pán zmíní o tom, že tady na Žítkové je turista vlastně nadávka. Jedna z dam se rozčiluje, protože k nim do Lednice jezdí Pražáci autem na kolu a nemají k místu vztah. „No ty vole, tak my asi půjdem, nebo tady ještě dostaneme přes držku,“ vykřikne návštěvnice z Prahy. Zajímavé. O to víc, že ta místnost je malinkatá a posvátná. Irma Gabrhelová tady měla oltář, když už nemohla chodit do kostela do Starého Hrozenkova.
Potom stojíme v kuchyni kolem bílého stolu, na kterém jsou rozložené knihy a fotografie. Pan majitel nám jednu po druhé ukazuje. V některých se píše také o něm. Prohlížím si kamna, na kterých poslední žítkovská bohyně vařila vodu na čaj. Nad nimi visí bílá skříňka. Jen hádám, na co mohla být. Protože nic se nedozvídáme. Pan majitel pořád mluví hlavně o sobě a o rekonstrukci domu. Celé to trvá skoro dvě hodiny. Neber to za tu stovku, co od nás vybral u vstupu. Jako bývalý materialista, pochopitelně.
FOTOGALERIE
Vydělat na bohyních
„Víte, my jsme sem ani lidi nechtěli brát, ale oni to chtěli a teď už je z toho takové soukromé muzeum,“ říká. Všímám si, že na ceduli před oploceným domem je kromě stručného textu o tom, že zde žila poslední žítkovská bohyně, také webová adresa: www.chalupazitkova.cz. Pan majitel je podnikavý a kromě prohlídek pronajímá ještě jednu chalupu, které si všímáme cestou zpátky do Starého Hrozenkova.
To je samozřejmě v pořádku. Obě chalupy jsou citlivě a vkusně zrekonstruované. Jenže trochu mi do toho neštymuje ten bývalý materialismu.
Ostatně není sám. Jen kousek dál je ovčí farma, na které prodávají sýry. Nečekejte ale žádnou stařičkou stavbu. Je to moderní domek s velkými auty před vraty. Na konci Žítkové je zase luxusní hotel. Kopanice prostě frčí a lidi chtějí pohodlí. Takže se tady uplatní i wellness ubytování, ke kterému si pohodlně dojedete autem, abyste nemuseli funět do opravdu velkého kopce.
Kraj bohyní, vlků a byliny
My jsme si ho s kamarádkou vyšláply hned první den a bylo to báječné. Na starý sad zrovna padaly paprsky odpoledního slunce. Kolem bývalého lomu kvetla mateřídouška a o každý krok dál se nám za zády otevíral pohled na nádherné kopce zdobené oblaky nastupujícího babího léta.
Dýchaly jsme studený vzduchu, ale do zad nám hřálo slunce. Sbíraly jsme divoké byliny a radovaly se z krásy kolem čistou až dětskou radostí. Protože bylo tak snadné představit si, že v tom hustě porostlém lese na oblém kopci zrovna lesní pěšinou docela tiše běží vlčice.
Kopanice jsou nádherné. Myslím, že jen pohled na tu krásu otevírá srdce. A třeba i intuici. Ta moje mi řekla, že to místo je magické. A přesto, že bylo v historii dost zkoušené, ať už to byly nájezdy vojsk, perzekuce úřadů, upalování čarodějnic nebo buzerace ze strany bolševiků, vždycky tady ta krása a jedinečnost přežila.
Tak určitě zvládne i ten rozmáhající se materialismus.
Autorkou článku je Jana Poncarová. Foto: autorka
