Ššš-šš, ššš-šš, ššš-šš, ššš-šš …zastavila se a očima spočinula na obličeji zvěčněném na obrazu. Povzdechla si. Obrys tváře se zachvěl. Přistoupila blíž… ššš, ššš… Jiskra v oku, vznešenost, mužnost i něha, klidná síla… Kam se poděly? Proč tak brzy? Až na střípky vzpomínek nejstaršího syna znaly děti svého otce jen z vyprávění a z písemností. Ano, ano… náš Pán má své vlastní záměry, které přijímáme. Musíme přijmout, ano.
Otočila se, šustot brokátu věrně doprovodil její kroky vedoucí k oknu sálu. Venku se začínalo smrákat a bělostná věž kostela jí připomněla výroční zádušní mši, která se každým dnem blížila. Z ticha ji vytrhly prudce se rozlítnuvší dveře. Synek utekl chůvě. Zabořil hlavičku do podušky maminčiny sukně. Na vteřinu ho chtěla pokárat, ale nakonec ho hladila ho po kučeravých vláskách a v duchu děkovala za jeho příchod. Brzy přispěchala chůva, prosila za prominutí a odváděla chlapce zpět za sourozenci.
Hlasy se vzdálily a Marie Gabriela se pohledem vrátila ke kostelu. Zářil novotou, stejně jako zámek, se kterým byl propojen chodbou. Svoji barokní podobu dostaly před několika lety na popud jejího manžela Václava Josefa Lažanského. Stalo se tak po ničivém požáru, který zachvátil střed města. Svah, zvedající se od zámku, byl zpevněn terasami. Podle plánu ještě chybělo osadit je sochami svatých a ctností, které by byly na očích všech lidí na náměstí a v obytném patře zámku. Tuto fázi projektu již zaštiťovala sama.
Sochař Borovec právě usilovně pracoval na sousoší Nejsvětější Trojice – budoucím středobodu náměstí, i života člověka. Z boží vůle se vdala, přivedla na svět čtyři děti, ovdověla. Stále hleděla ven, na věž kostela, která se vypínala k obloze, s útěchou pro všechny potřebné. Už jen z pohledu na ni čerpala sílu. Chtěla být silná. Pro Manětín, pro svůj rod, pro všechny, kdo jí věřili, i pro pochybovače, ale především pro své děti. Při vzpomínce na ně jí projela radost. V tu chvíli zatoužila je všechny obejmout, přivonět k nim, cítit jejich teploučké ručičky na svých, poslouchat zvonivé hlásky. Maják pro její loď na neklidném moři. Usmála se a mimoděk se narovnala. Šš-šš-šš-šš, svižně mířila za nimi.
Přijďte se podívat
Město Manětín zdobí více než 30 barokních soch a sousoší. Nejstarší pocházejí od Štěpána Borovce, novější od Josefa Herschera. Jednou z Herscherových plastik je alegorie Lásky či také Kolébka. Má podobu mladé ženy v jednoduchém šatě sedící na kolébce, která je obklopena čtyřmi dětmi. Podle tradice jí má být hraběnka Marie Gabriela Lažanská a její synkové a dcerky. O významu sochy svědčí její poloha – je umístěna v samotném středu ctností v ose zámku.
Autorkou článku je Veronika Votavová, foto: autorka
