Kocovina. (Je ženatej)

18319078_10154615613505922_7565367575553349290_o

Už zase jsem koketovala se seznamkou. Zaujal mě. A já jeho taky. Věci jsou dost složitý. Ale žiju okamžikem. A tyhle okamžiky mě teď baví.




Jedu z Prahy rovnou na chalupu. Dvě hodiny na cestě autem s příšernou kocovinou. Po skvělém večírku s ním a jeho nejlepším kamarádem. On je ženatej, ale nežijou spolu.

Když jsem ho potkala, neřekl, že je ženatej. Na seznamkách je hodně ženatejch. Bolelo to.

Ale fakt, že spolu už pár měsíců nežijou, byl důležitější, než kus papíru a stejný příjmení. Je to zamotaný a budoucnost je nejistá. Ale kdy je vlastně jistá? Čas s ním mě baví. To mi teď stačí. Musí mi to stačit. Chci, aby mi to stačilo. Stačí mi to?

Teď mi to stačí…

Takhle děsnou kocovinu jsem dlouho neměla. Tahle je jiná.

Je mi smutno a taky cesta po dálnici a přes pražskej okruh je pro mě vždycky trochu stres. Odjel kamsi s dětma a partou lidí. Já na úplně druhou stranu.

Sama.

Takže dýchám podle návodu osvědčeným způsobem a jdu do lesa. Kam jinam. Dívám se po houbách. Nacházím houby. Tedy pár bedel a taky klouzků, ale v porovnání s minulými léty je to nic.  Všude je ale spousta ostružin. Jsou sladký. Po hrstech je do sebe posílám. To mi určitě pomůže z kocoviny.

A vono ne…

Ještě se chvíli procházím a potůčky potu mi tečou po zádech a taky mezi prsama k pupíku. Ten kvalitní rum si ale dává na čas s odchodem.

Potřebuju sprchu a taky nějaký lidi. Nemusím s nima mluvit, ale aspoň je vidět a slyšet. Chvíli nebejt úplně sama. Vlažná voda společně s voňavým mejdlem.

Jé, já nemám čistý kalhotky?

Nacházím slipy po nevlastním bráchovi, kterej na chalupu už nejezdí. Hurá.

Dívám se na sebe do zrcadla a musím se smát, když se vidím v zrcadle v kalhotkách s boulí. Pak oblíkám džínový kraťasy a tričko I LOVE NEW YORK. Nemiluju ho, ale dobrý to bylo. Teď myslím ten New York.

V Manětíně, kam jedu z chalupy pár kiláků autem, si dávám kafe a bramboráčky. Domácí. Z rádia na mě křičí Věra Špinarová. Budiž jí země lehká…

Sedí tam pár rozjívených dětí s rodiči, co je ignorujou. Všichni se cpou pizzou. Ne, že bych se jí tam nikdy necpala, ale v tomhle vedru každý dítě svojí velkou pizzu?

Je šílený vedro. A dusno.

Brala bych pořádnou letní bouřku. Vlastně mi tam není nijak líp než samotnej v lese. Vlastně mi v tom lese bylo líp.

Kafe a bramboráčky. To je teda kombinace…

Zajdu ještě na nákup k Vietnamcům. Zítra budu žít zdravě. Ráno si dám banán a černý kafe. Taky hodně vody. Půjdu si zaběhat. K obědu si uvařím červenou čočku s vajíčkem a okurkou. Dobře, taky kousek uzenýho. Ať to není až moc zdravý. Rum, kafe a bramboráčky. A to si dám ještě večer to prosecco z benzínky.

Vracím se do chalupy. Jediný co mě napadá, je jít znovu do lesa. A tak jdu.

Chvíli se procházíme s Loretou. (To je můj pes.) Pak přijde nadpozemsky nádhernej západ slunce. Vracím se do chalupy. Dám si další sprchu.

Svlíkám si slipy, beru si věci na spaní a otvírám prosecco.

Ležím pod dekou, jednu nohu venku.

Je pořád šílený vedro.

Ale už je mi líp.

Pak píšu zprávu. On mi taky píše zprávu. Posílám fotku bedly. Líbí se mu. Jdu spát.

This is not the end.

Autorkou článku je Eva Maříková. Foto: autorka

 

Přidejte svůj komentář.