Knihu vnímám jako nástroj kultivace, říká nakladatelka Bára Baronová

2

Bára Baronová je literární dokumentaristka, nakladatelka a copywriterka. První knihu vydala před šesti lety a společně s ní stvořila artové nakladatelství. Vydává knihy s ambiciózním obsahem i vzhledem. Mnoho z nich otevírá témata, před nimiž mainstream zavírá oči. „Baví mě překračovat očekávání. Knihy vnímám jako nástroj kultivace. Velmi často dělám knihy o ženách, protože historicky nikdy neměly tolik možností promlouvat ve veřejném prostoru jako muži, a je dobré přispět ke změně. Každé vydání knihy je pro mě malým politickým aktem,“ říká v rozhovoru.




Báro, vraťme se do roku 2012, kdy jsi založila artové nakladatelství wo-men. Co se tehdy událo?

Nikdy jsem nakladatelství zakládat nechtěla. Toužila jsem být literátkou, o kterou se budou „starat“ ostatní. Ale když jsme s Ditou Pepe dělaly první knížku, Slečny, a nabídly ji několika nakladatelstvím, nechtěli ji vydat, protože byla graficky náročná. Navrhovali, ať uděláme místo toho výstavu. Tak jsme si řekly, že knihu vydáme samy. Když jsme se s Ditou bavily o tom, jak by kniha měla vypadat, přivedla mě na důležitou myšlenku. „Když jsme na té knížce dělaly tři nebo čtyři roky, tak ji uděláme hezkou do posledního kroku,“ řekla. A měla pravdu. Je důležité, aby kniha vypadala pěkně a zrcadlila, co je uvnitř.

A tak ses s první knihou stala i nakladatelkou.

Ano. Jsem sama, ale pomáhá mi můj přítel. Ten má funkcí skladníka (směje se), takže když mi přivezou nové knihy, nosí je do pátého patra. Počátky mého vztahu ke knihám mají kořeny už v dětství. Moje maminka je knihovnice, a tak jsem celý život byla obložená knihami. Mám je moc ráda. I fyzicky.

Už jsme nakously, že tvoje knihy nejsou zajímavé jen obsahově, ale také vizuálně. Jak bys je popsala? V čem se liší od běžných knih?

Na začátku bych měla říct, že když někdo chce začít dělat knihy, měl by si definovat, jaké budou. Moje první kniha byla literárně-fotografický dokument o neprovdaných ženách. S Ditou jsme pak dělaly na dalších knihách a projektech, třeba Měj ráda sama sebe. Ke knihám začaly vznikat i výstavy. Uvědomila jsem si, že mojí cestou je literární dokument s velkým důrazem na fotografie. Vnímám je tak trochu jako alternativu k dokumentárnímu filmu. Baví mě překračovat očekávání. Říkám, že děláme knihy, které jsou ambiciózní obsahem i vzhledem. Důležitá je pro nás přidaná hodnota. Knihy vnímám jako nástroj kultivace. Velmi často dělám knihy o ženách, protože historicky nikdy neměly tolik možností promlouvat ve veřejném prostoru jako muži, a je dobré přispět ke změně. Nakladatelství wo-men proto chápu jako platformu. Každé vydání knihy je pro mě malým politickým aktem. Letos jsme například ve spolupráci s Pavlou Frýdlovou vydali knihu o ženách 60+, což je specifická skupina, na níž je v České republice nahlíženo jako na skupinu, která krmí holuby, kupuje předražené hrnce nebo je tady od toho, aby se starala o vnoučata. Spolupráce s Pavlou Frýdlovou pro mě byla velmi zajímavá. Formou orální historie dlouhodobě nahrává rozhovory se ženami a zaznamenává jejich vyprávění o 20. století.

Když se na knihy, které vydáváte, podívám, přijde mi, že přináší a otevírají témata, která jsou tabuizovaná nebo můžou být považovaná za těžká.

Témata, která zpracováváme, nejsou mainstream. Mohou být vnímána i negativně. Když na knižních akcích prodávám společně s nakladatelkou Veronikou Hudečkovou Benešovou z Verzone, která vydává knihy pro děti, k jejímu stánku se lidé vrhají s pozitivními emocemi. Já musím rozbíjet ledy a stereotypy. Lidé mi říkají: „To bude asi smutné a negativní.“ Odpovídám jim: „Ne, tato kniha ukazuje strategii, jak se v životě dají zvládat různé, třeba i těžké situace.“ Knihy mají ve své podstatě pozitivní poselství.

Vím, že knihy posíláš i do různých soutěží. Jaké poslední úspěchy bys ráda zmínila?

To je zajímavá otázka. Protože já nejsem úplně typ, který by soutěže obrážel. Spíš mi někdo řekne, abych knihu někam poslala, tak ji pošlu. Úspěchy vnímám trochu jinak. Třeba loni jsem byla díky Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně na výzkumu na australské University of New South Wales, kde jsem natáčela rozhovory s australskými dokumentaristkami. Na základě mé práce mě oslovilo National Film and Sound Archive of Australia, abych pro ně natočila rozhovor s australskou kameramankou Marthou Ansarou, a to pro mě byla veliká pocta. Pokud mám ale zmínit uznání spojené s knihami, jsem pyšná na fotografku Libuši Jarcovjákovou, s níž jsme dělaly knihu Černé roky, která za ni získala ocenění Fotografická osobnost roku. Cením si také Magnesii Litery, pro autora je významným oceněním jeho práce. Pomůže mu etablovat se a také prodat více knih, což je důležité pro jeho další práci.

Jak těžké je dostat knihy, které děláš, do knihkupectví? S kým spolupracuješ?

Od začátku jsme v distribuci u Kosmasu. U nich i ráda sama nakupuju. Nechci se totiž probírat knihami a muset hledat ty dobré. Někdy je obtížné být s knížkami v obchodech vidět, zvlášť když děláme knihy „trochu jinak“. Třeba Intimita se skládá ze sedmi částí a váží hodně přes kilo. Vím, že je pak obtížné mít v obchodě naskladněno padesát takových knih. Taky nemáme prostředky na to, platit si v obchodech dobrá prodejní místa, čtenáři mnohdy musí naše knihy hledat. Ale to nevadí. Jinak jsme také v artových a designových obchodech a dobrých knihkupectvích, jako je Page Five, kam předpokládám, že naše cílovka chodí.

Jak bys zhodnotila knižní trh v Česku?

Zrovna včera jsem četla Zprávu o českém knižním trhu a jsem z toho trochu smutná, protože se v něm nevěnuje příliš velký prostor malým nakladatelům, kteří podle mě drží literární kulturu, vydávají knihy inspirující k přemýšlení a dávají prostor lidem se zajímavými pohledy na svět. Ve zprávě se hodně mluví o penězích, akvizicích. Na druhou stranu mě těší, že se u nás etablovalo množství zajímavých knižních akcí a lidé na ně hojně chodí, ať už je to KNIHEX, Tabook, designový MEAT Design v Ostravě nebo nově artbookový a designový PhaseBook. Zároveň je úžasné, že v regionech vznikají malá lokální knihkupectví, kulturní centra, ve kterých se hojně pořádají přednášky a další kulturní akce spojené s knihami. A mám i poznatek ze Slovenska, kde se totéž odehrává například v Dieri do světa v Liptovském Mikuláši. Mám pocit, že právě lokální platformy nabízejí místo, kde se lidé ještě nebojí říkat věci tak, jak jsou, a vést dialog do hloubky.

Co bude dál? Kde bys ty sama ráda viděla své nakladatelství třeba za pět let?

S každou další knihou si řeknu, že je poslední, ale pak mi to nedá (směje se). Přemýšlela jsem, proč mi to nedá. A musím říct, že mám velké štěstí, protože potkávám skvělé a inspirativní lidi, jako je třeba Dita Pepe, Libuška Jarcovjáková, Jindra Štreit nebo Miřenka Čechová, s níž jsem dělala knihu Miss Amerika. To byl takový zážitek! Každé podobné setkání mě nesmírně obohacuje, takže bych si přála, abych měla štěstí potkávat takové inspirativní lidi dál. A vlastně bych i chtěla, aby věci svým způsobem zůstaly tak, jak jsou. Nikam nespěchám, žádnou „velkou“ vizi nemám. Letos jsem například vydala tři knihy, a to už je rekord. Průměrně dělám dvě knihy ročně. Možná bych si přála, aby lépe fungoval systém podpory literatury. Zpráva o knižním trhu mě trochu vyděsila, protože stipendium pro rozdělení mezi všechny české spisovatele na rok 2017 byl jen jeden milion korun! Oproti tomu už jenom na vývoj scénáře může člověk získat klidně 150 tisíc. A když se srovná, co dnes vzniká v české literatuře, a co ve filmu, nerozumím tomu. Spisovatelé tu nemají dobré podmínky pro práci, pokud tedy nedělají mainstream a nakladatelé si je nepředcházejí.

To mě přivádí na myšlenku – jaká je podle tebe vlastně dobrá a přínosná kniha?

Jsem zastáncem toho, ať vznikají všechny knihy, klidně i „braková literatura“. I já sama si občas přečtu severskou detektivku, protože tím, že pořád pracuju mozkem a také jazykem, občas potřebuju u něčeho vypnout. Takže je v pořádku, že vznikají i knihy, které mají jen pobavit, i knihy, jež nutí lidi přemýšlet. A je i legitimní, když vznikne kniha jen pro potěšení člověka, který ji vytvořil. Osobně ale nechci přispívat světu knihami, které budou jen bavit. Umění by mělo přinášet určitou katarzi. Pokud kniha vznikne jako kalkul a produkt, není to dobré. Minimálně autor by měl zažít aspoň nějaké kreativní pnutí.

Co nového připravuješ? Na jakých projektech pracuješ?

Rozpracováno mám víc věcí. Dělám na projektu, který je věnovaný třiceti letům demokracie. Obsahuje dvanáct rozhovorů se ženami a muži z Česka, Slovenska a Polska. Také dokončuju dizertaci, v jejímž rámci dělám rozhovory se ženami, které se zabývají dokumentární prací o ženách. Jsou mezi nimi filmařky, socioložky, spisovatelky nebo orální historičky. S Ditou máme téměř hotový projekt o ženách z Austrálie, Japonska a Jihoafrické republiky, ale nevím, kdy se nám podaří jít s ním ven, potřebovaly bychom sponzora, protože jeho vydání bude finančně náročné. A už asi čtyři roky mám roztočený projekt, který je pokračováním knihy Slečny. Týká se tématu žen – matek, nahlíží na různé typy mateřství. A taky teď skoro po roce chystám další kurz Sám sobě nakladatelem / Sama sobě nakladatelkou. Už je skoro plný, ale jedno nebo dvě místa se ještě když tak najdou.

Za rozhovor děkuje Jana Poncarová. Foto: Archiv Báry Baronové.

Přidejte svůj komentář.