Jsme ženy, jsme báječné, jsme jiné. Jaká byla cesta od povzdechu feministky k nádherné labuti, která už nemusí bojovat s mocnými muži?
Povzdech feministky
O tom, že to ženy mají těžší, bylo napsáno moc. Hájí-li žena vehementně své zájmy, je protivnou babou. Když zvedne hlas pod tíhou emocí, je z ní rázem hysterka. Udělá-li to samé muž… je to chlap. Když k tomu přidám, jak často je pro muže ženský názor jen bzučením mouchy v uších a v Čechách tradiční výchovu mužů, coby tvorů rozumnějších a důležitějších pro život na Zemi, pak se nedivte, že jsem svým rodičům měla velmi dlouho za zlé, že mě stvořili coby ženu.
Problém nasnadě
Aby si to žena udělala ještě složitější, časem těm lžím o svém pohlaví uvěří. Žije s tím, že je labilní a nerozumná, začne se obviňovat pro své “příliš silné“ city a “přemrštěné“ reakce. Považuje se za ne dost dobrou. Věří-li, že je taková, lehce o tom přesvědčí i okolí. Zjistí-li, co si o ní okolí myslí, zapláče. Had se drží ocasu. Jde o systém akce a reakce, roztočené kolo, které ženu vrhá do stavu úzkosti a beznaděje. Ztrácí sebeúctu. Žena se přestane mít ráda.
A přesto!
Nebo proto? Ženy často vědí a cítí věci ještě než se stanou. Jsou proto výjimečné a muži se jim v tomto nemohou rovnat. Emoce ženy jsou něco krásného. Žena cítí každou rezonanci, každý výkyv. Cítí náladu, myšlenku. Nebojím se říci, že spousta z nás by byla schopnými kouzelnicemi, kdybychom se místo studu těmto přednostem oddaly. Muži jsou příliš pragmatičtí a jejich mozek nemá tak citlivé senzory. Jim se to řekne, že ženské vše příliš prožívají, když ony je tak jinak prostě prožívat nesvedou.
Křivda je rakovinou myšlenek
Žena často dělá věci, s kterými nesouhlasí. Dělá to proto, že uvěřila, že není dobrá. Že věci necítí správně. Pokud s něčím nesouhlasíme a přesto to uděláme, roste v nás křivda. Křivda otráví naše myšlenky. Zatrpkneme. A přitom jediný, kdo ženě může v tomto ohledu pomoct, je žena sama. Její vnitřní žena. Stačí přestat věřit egoistickému našeptávači v mozku a začít naslouchat vnitřnímu hlasu ženy v sobě. Zní to jednoduše a jednoduché to také je. Vede k tomu přímá cesta.
Dobrá rada
Ach ano. Dostala jsem dobrou radu. Pohlížet na skutky a slova druhých jako na jejich skutky a slova. Ty vycházejí z jejich příběhu, který píší, pod tíhou vlastního našeptávače. Věří jen tomu, co slyší ve své hlavě. Není proto důležité, co jim říkám já a jak jim to říkám. Pochopila jsem, že každý je prvořadý pro sebe sama a zařazují mne do rolí ve svém příběhu dle vlastního scénáře. V očích mé matky jsem rodičem, který špatně vychovává své děti a málo se věnuje svému manželovi. Nic o mně neví, potkáváme se jen zběžně, je o tom přesvědčena, protože ona píše tragédii, kde každá z vedlejších postav způsobuje újmu svému okolí a hlavně jí. Nezměním to. Je hlavní postavou příběhu o jedné oběti. Můj bývalý vedoucí, jež mi skrze své chování a nemorální manipulaci otevřel oči, psal příběh o moci, o vlastní moci, má osoba byla jen vedlejší postavou, kterou bylo nutno vyřídit a utvrdit se tak v tom, že je pánem situace. Tak bych mohla pokračovat. Jde jen o to si to uvědomit. Nemůžu s tím nic dělat, ale samotný fakt, že se mi jejich slova a činy netýkají, že promlouvají jen ke své vedlejší postavě ve vlastním příběhu, je osvobozující.
Zlý našeptávač
Pak jsem tu já a můj našeptávač. S radostí mě týrá a ubližuje mi. Jeden čas jsem si ho vlastně pletla i se svým manželem. Promlouval ke mně skrze něj. Myslela jsem, že všechny ty ošklivosti říká můj muž a trápila se, co jsem si to vybrala za člověka. Když jsem ho však konfrontovala s tím, jak mi ublížil, bránil se, že to tak vůbec nemyslel. Dřív jsem mu nevěřila, dnes mu už věřím. Je v mém příběhu na důležitém místě a tak ho našeptávač využil, aby zničil tu krásnou ženu ve mně a mluvil tak jen on. Proto dnes, když začne našeptávač hovořit, někdy i docela nahlas, řeknu, mlč, nevěřím ti. A on opravdu zmlkne a já zjišťuji, že existuje také ticho. Chvíle, kdy nemluví nikdo, ani venku ani v mé hlavě. Díky tomu člověk může nerušeně pozorovat svět kolem sebe, vnímat jej. Neposuzovat, jen vnímat.
Sebeobjevování
A pak je tu objevení mého ženství. Překvapivá nádherná věc. Byla jsem zoufalou holčičkou i zoufalou dospívající ženou. Tak moc jsem nechtěla nosit tohle pohlaví. Vnímala jsem ženskost jako slabost. Něco, zač se musím stydět. Cítila jsem tu vnitřní sílu v sobě a tak mi přišlo nefér být JEN ženou.
Žena ženě
Kdy se to změnilo? Když mi jedna žena řekla kouzelnou větu. Ty se trápíš, protože jsi žena a cítíš emoce jako žena? Ale to je přeci to nejpodstatnější, co nás od mužů odděluje, naše emoce, proto jsme jiné a proto jsme krásné. Děkuji jí za její větu. Byla jako otevření zrezivělých vrat do prosluněné zahrady mé duše. Raduji se nyní, že cítím lásku ke svým synům, hrdě prohlašuji, že jsem bezmezně zamilovaná. Raduji se, že mě procházka přírodou naplňuje vůní a radostí, hudba mě rozpíná a rozpláču se, když čtu Kytici od Erbena. Díky svým emocím se promítám i do svých básniček, povídek i do svých obrázků. K tomuto bych chtěla připojit, žena by měla být tvůrčí. V jakémkoliv smyslu. Tvůrčí činnost je podstata ženy. Ať už vytváří zahradu, domov, obrázek či čepičky. Cokoliv. Každý tvůrčí počin vede k pocitu spokojenosti.
Jsem ráda labutí
A tak jsem i já jednoho dne pochopila pohádku o ošklivém kačátku. Patřím mezi labutě a jsem překvapivě krásná jako ostatní labutě. Jsem báječná žena i matka. Rozhodla jsem se konečně dělat opravdu to, co jsem vždycky chtěla, byť tehdy coby muž. Zařídit si malou farmu, chovat zvířata, pěstovat ovoce, tvořit domov. Nemuset bojovat boj s mocnými muži. Mohu být tvůrčí, dělat věci jak cítím a jak potřebuji. Jsem konečně svobodná. Možná, že to bude znamenat žíti skromněji po finanční stránce, ale rozhodně bohatěji po té emoční. Vždyť nezáleží na tom jaké věci jsou, ale na tom, jak je cítíme.
Autorkou článku je Jitka Komanová, http://tahy.webnode.cz/, http://komaj.rajce.idnes.cz/
