Ta poslední sklenka vína byla navíc. Usínalo se mi dobře. Moc dobře. Ve tři ráno jsem se vzbudila. Sucho v puse. A zmatek v hlavě. Chtěla jsem si povídat. Muž spal, kocour vrněl na křesle u kamen. Jediný, kdo ve tři ráno ochotně naslouchal, byl bůh.
¨
Neodpovídal.
Stačilo mi, že poslouchal.
Nakonec mi vyhovovalo, že jenom poslouchal. Neskákal mi do řeči. Nehodnotil. Neradil. Nesoudil mě.
Nechal mě vykecat.
Říkala jsem mu, že mě děsí rychlost, kterou upaluje život kupředu. Ku smrti.
A že bych ráda svůj život prožila smysluplně. Zatím jsem ale smyslů zbavená, po tom víně.
Děsí mě, že čas teče tak rychle. A mně uniká smysl života. Jeho význam. Komu má můj život dát význam? Co je jeho smyslem?
Odmlčela jsem se a bůh mlčel.
Po stěnách létaly odlesky z reflektorů aut. Nějací blázni se vracejí domů z tahu. Nebo ze šichty.
V kamnech doutnalo poleno. Kocour se protáhl a stočil se do klubíčka. Předl.
Sepjala jsem ruce a stočila se taky do klubíčka. S jediným přáním: spát, protože zítra bude svítit slunce a já nechci mít kruhy pod očima a chodit ulicemi jako mátoha. Zítra bude další den!
Před tím krátkým a sladkým okamžikem, který odděluje bdělost od spánku, mě napadlo: jediný, komu musí můj život dávat smysl, jsem já; jediný, pro koho má mít význam, jsem já.
Ale jaký smysl a jaký význam?
Stihla jsem ještě poděkovat za dar života. Zdálo se mi, že ho držím ve svých dlaních. Že je křehký a přesto odhodlaný být sám sebou. V polospánku jsem ho hýčkala a radovala se z něho.
Bůh mlčel.
A bůhví proč jsem ráno neměla kruhy pod očima.
Autorkou článku je Zdena Jánská. Foto: Pixabay.com
