Když dítě dospívá: Tipy pro rodiče

O dospívání jsme toho určitě všechny už slyšely i četly dost a dost. Stačí náhodně otevřít pár časopisů . A téměř všude se nám nabízí v této souvislosti nějaké poučení. Třeba – jak rozpoznat(!) u svých dětí nástup dospívání a jak nejlépe se k němu postavit. Nebo – na co vše se připravit , co nás jistě nemine, i na co můžeme naopak rychle zapomenout… A přece , až teprve „hozeny do vody“, učíme se – pomalinku a nejistě – „plavat“….

„No jo, to holt jsou ty telecí léta …!“

Tohle babiččino výstižné „shrnutí“, provázené všeobjímajícím , všechápajícím , trochu „šibalským“ úsměvem, se mi občas vybavuje dodnes. (Babička totiž věděla „své“… ) Kolik životní moudrosti,   laskavé shovívavosti a pochopení se za tou větičkou skrývá… Podobně vstřícný postoj nebývá dnes obvyklý . Řekla bych – ke škodě dospívajících i naší vlastní … A přitom – k získání citlivého, nezbytného nadhledu vedla generace před námi především intuice, přirozený cit, upřímná snaha chápat a pochopit. A taky samozřejmá ochota být svým dětem nablízku . Ve chvílích, kdy to byla potřeba. Naše babičky se obešly bez odborníky zformulovaných rad . A přece jejich (i dřívější) generace prošly se svými potomky onu obvykle klikatící se cestu k dospělosti evidentně vesměs s mnohem větší „grácií“ a mnohem poklidněji, než jak ji vnímáme dnes my. V naší uspěchané a v mnoha směrech nekompromisně „nastavené“ současnosti …

NEMÁM RÁDA SLOVO PUBERTA

Možná právě prožitky z dětství stály na počátku toho, proč se mi příčí slovo „puberta“ . Strašně se mi nelíbí, nemá ho prostě ráda. . Vždycky mi znělo až příliš „tvrdě“, nepříjemně, odtažitě… V kontrastu s citovou  křehkostí a snadnou zranitelností těch, kterých se týká… Těch, kteří se ovšem někdy pokoušejí navenek překrýt své dospíváním rozjitřené city i pocity  podobně drsnou a nepříjemnou pózou . A právě dnes, jak se zdá, častěji a mnohdy mnohem razantněji než ještě relativně nedávno, kdysi…

HRA NA SCHOVÁVANOU

Současný nepřehlédnutelný „kult“ otrlosti, drsnosti, prezentace   citové „nezasažitelnosti“ (ničím a nikým), výsměch citům , citlivosti – to všechno totiž vede, bohužel, k všeobecné snaze (nejen dospívajících!) skutečné pocity i city skrývat.Vím určitě, že – možná pro někoho překvapivě! – mnohým „teenagerům“  uvedený výčet „kuhl“ postojů není vlastní. A to je dobrá zpráva… ! Pro nás pro všechny. A hlavně pro ty, kteří přijdou po nás.

Kdosi dal naší přítomnosti tento nový směr – a tím je tedy třeba, spolu s davem,   ujít alespoň kousek cesty, cesty vlastním životem. To je celkem pochopitelné. A omluvitelné. Především pro rané mládí, logicky citově i pocitově zmatené, tápající . Je přirozené při této cestě bloudit, rozhlížet se, přijímat i odmítat, milovat i nenávidět, vymezovat se … A rozpoznávat ty, kteří „bojují“ svůj podobně obtížný boj ve jménu bytostně jim stejně „na hony vzdálených“ postojů“… Pak až nastává čas i možnost jednoznačně dát světu najevo, za sebe sama , o CO,  JAK a PROČ má smysl usilovat v  životě dál… K tomu je ale právě potřeba lidsky „dozrát“ … Poměrně krušný mezičas nejen pro toho, koho se dotýká bezprostředně, ale také pro ty, kteří do životů dospívajících (okamžikem jejich narození) jednou provždy patří.

DEJME DOSPÍVAJÍCÍM ČAS I PROSTOR

Dospívající se potřebují především zorientovat (vyznat) sami v sobě. Pokoušejí se zaujmout postoj k dění kolem sebe, vymezit se vůči vrstevníkům, rodině, autoritám… O to vše se snaží všemožně. Potřebují k tomu pochopitelně čas. Dostatek času. A prostor, kde se budou vždycky, za všech okolností, cítit bezpečně, kam se mohou beze strachu (z čehokoliv…!) vracet. Kde jejich zákonitý vnitřní zmatek nebude terčem posměchu. Místo, kde si prostě dovolí chovat se „nestandardně“ , bez obav z nežádoucí odvety. A to by mělo být, i když to není vždycky úplně jednoduché, určitě doma. Kde jinde přece…?!

Dojít ale k takto nastavenému , a tudíž i samozřejmě a neomylně fungujícímu,   vztahu dětí a rodičů nebývá snadné. A to i přesto, že jsme si asi všichni – v tomto smyslu mnohokrát (a dlouho předem) – svoji roli v období dospívání vlastních potomků tak představovali. Že bylo naším cílem „zvládnout ji“ se ctí – poučeni „neúspěchy“ jiných…

CITOVÁ INVENTURA, KTERÁ OBČAS BOLÍ

O čem přesně je řeč, vědí ovšem jenom ti, co dospívání svých dětí už prožili. A stejně dobře vědí i to, že obvyklá a nezbytná konfrontace postojů k životu dvou zákonitě odlišných světů – světa dospívajích a světa dospělých – s sebou občas přináší i nepřiznané slzy ukrývané na obou stranách „bojiště“…

Dospívání je prostě docela „věda“… A nikdy na ně nejsme (být ani nemůžeme) připraveni dostatečně. (Myšleno z  pozice rodičů – o dospívajících ani nemluvě…!). To proto, že každý dospívající „exemplář“ je jiný, jedinečný a neopakovatelný svými vrozenými povahovými rysy. A ty pak , v kombinaci se všemi obvyklými jevy a projevy dospívání , nejednou nadmíru divoce rozčeří doposud poklidné hladiny našich životů… Dospívání bývá jednoznačně, pro všechny zúčastněné, mnohdy docela vyčerpávající   „citovou inventurou“… Inventurou, která ale musí nutně proběhnout, aby se dospívající mohli šťastně, ve zdraví a spokojeně „posunout“ v životě dál. A k této inventuře nás naše děti potřebují. I když se většinou úporně brání přiznat to …

CITEM A ROZUMEM URČITĚ NEŠETŘIT!

Ze všeho výše uvedeného pro nás tedy plyne „maličkost“… . Zapomenout na (třeba dříve úspěšně uplatňovanou) autoritativnost a nastoupit (třeba se značným sebezapřením) raději cestu rozumných kompromisů, vyjednávání, vzájemného (!) respektu. Pochopit, že příkazy a zákazy v tomto období jen zvyšují „chuť“ (potřebu) vyhnout se jim, porušit je – vzdorovat…. Brát jako fakt, že pro nás jako rodiče nastalo období vážení vlastních slov (i činů) na pověstných „lékárnických váhách“ s cílem citlivě dovést dítě k branám dospělosti co nejúspěšněji. Jednoduše – pokusit se s citem a rozumem přistupovat k dospívání jako k běžné „diagnóze“, která za čas zcela jistě odezní. Přijmout dospívání jako divoký sen , který s rozedněním skončí. A pak se šťastně, s nadějí probudíme do nového, krásného a pohodového dne. S očekáváním toho nejlepšího, nejradostnějšího a nejpříjemnějšího, co jen může přinést…

VĚŘTE V ODMĚNU Z NEJVĚTŠÍCH…

Podobná očekávání si v sobě totiž nesou i ti, kteří už mají klíč k otevření brány k vstupu do vlastní dospělosti nadosah… Nabízejme jim proto průběžně  „na posilněnou“ co nejvíce citu , a věnujme jim tolik času , o který si sami řeknou. Vzpomeňme si na své babičky. Možná to mnohdy pomůže víc, než univerzální odborné rady , nehodící se nikdy úplně pro všechny ani na všechno. Zapojujme při tom citlivě rozum a používejme rozumně cit.Vyplatí se to.

A věřte nebo ne, může se nám dostat i odměny z nějvětších. Zisku nad jiné… Největším životním ziskem totiž bylo, je a vždycky jistě bude, pocítí-li naše (nejen dospíváním klopýtající !) dítě potřebu obejmout nás

Tahle šance se dá ale snadno promarnit – jednou provždy…

Autorkou článku je Jarmila Jiráková

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *