Kateřina Dubská: Nejsou špatní muži, jen si je ženy špatně vybraly

fotka

(ROZHOVOR) Poslední román autorky, která žije v kraji žítkovských bohyň, se jmenuje prostě: Dcery. Inspirován je vlastní rodovou historií a ukazuje, jak se některé vzorce předávají z generace na generaci. Třeba i to, že si ženy vybírají „špatné“ muže. „Poslední dobou mne napadá, že problém není v muži, ale i v chování ženy, která v něm tu špatnou stránku probudí,“ říká Kateřina Dubská. Se spisovatelkou, která chová včely a kozy, jsme si povídaly o tom, jak se omezujících vzorců zbavit a jaké to je přestěhovat se z města na samotu.

Nejsou špatní muži, jen si je ženy špatně vybraly, říkáte a vyplývá to vlastně i z vašeho románu Dcery. Proč si špatně vybíráme?

Protože máme špatně nastavené sterotypy. Není žádným tajemstvím, že ženy pocházející z rodin, kde byl otec alkoholik nebo tyran, si velmi často vyberou muže s podobným zatížením. Přestože ten muž zpočátku působí jako přesný opak, nakonec se z něj stejně vyklube opakování jejich otce. Rozum může říkat, co chce, ale podvědomí je v tomto vzorci neúprosné. Ale poslední dobou mne napadá, že problém není jen v muži, ale i v chování ženy, které v něm tu špatnou stránku probudí, a kdyby si vybral jinou ženu, jako tyran by se nechoval, protože by mu to ta jiná žena prostě nedovolila. Ono je to s těmi zdánlivými oběťmi občas složité a než začneme soudit nějakou na první pohled jasnou rodinnou situaci, měli bychom si své soudy pořádně rozmyslet. Pokaždé si vzpomenu na svou kamarádku psycholožku, která mi vyprávěla příběh pána – dlouholetého alkoholika, o jehož ženě se mluvilo jako o světici, která s ním vydržela desítky let, přestože jí okolí neustále radilo, ať se rozvede. Pak ten pán zkolaboval, skončil na JIPce a rozhodl se dobrovolně pro léčení, které celou dobu odmítal. Po půl roce se vrátil domů jako jiný člověk. No, a jeho žena se s ním rozvedla. Možná mezitím zjistila, že se jí bez něho žije lépe a přestože už byl vyléčený, nevěřila mu. Anebo zjistila, že i ona by se s tím jiným mužem, který se stal z jejího manžela, musela změnit a chovat se jinak, než byla zvyklá.

Když jsem četla váš román Dcery, říkala jsem si, že ženy, které v něm vystupují, jsou nespoutané. A jejich muži to špatně nesou.

K tomu mě někdy napadá, že ženy v naší rodině byly jako divoké koně, které obdivujete, když je vidíte pobíhat po volné pastvině, pak je zavřete do stáje a chcete z nich udělat pivovarskou kobylu. A málokterý muž pochopil, že s bičem nic nevede, protože funguje jen dobře dávkovaný cukr a respekt. Takže do naší vlastní rodinné konstelace se časem nastavil podvědomý vzorec – žena musí vydržet všechno, protože muži jsou buď potvory, nebo slaboši. A tak jsme si asi začaly vybírat takové muže, kteří nám mohli ten vzorec v reálu potvrdit.

te nějaký „recept“ na výběr toho správného partnera?

Kdyby někdo takový zaručený recept měl, tak je asi nejbohatším člověkem na světě 🙂 Čím jsem starší, tím vice si říkám, že schopnost žít ve skutečně vzájemně spokojeném vztahu nám není geneticky dána. Tu můžeme získat jedině vzorem, který vnímáme od dětství u svých rodičů. A kolik takto skutečně spokojených vztahů existovalo a existuje? Většina z nás si nese z dětství spíše představu, jaké manželství a vztah mít nechce. A pak si jednoho dne uvědomíme, že opakujeme ty samé chyby a vzorce soužití svých rodičů a ještě se musíme potýkat se vzorci, které zdědil náš partner.

A jak z toho ven?

Podle mého je jedinou cestou práce na sobě samotném, což je celoživotní zaměstnání, protože co potřebujeme, to přitahujeme. A i ti špatně vybraní partneři jsou našimi velkými učiteli, protože nám pomáhají se měnit k lepšímu, pokud jsme ochotny vzít si ze vztahu s nimi nějaké poučení pro sebe a nestavíme samy sebe do pozice výlučné oběti. A tak je to potřeba asi brát – čím více jsme ochotné se poučit, tím větší je pravděpodobnost, že si vybereme partnera, který už nás bude učit jen tomu dobrému a sladí nás s krásami života. Vlastně asi až ve chvíli, kdy jsme schopné být samy sebou, nelámeme si pořád hlavu s tím, že jsme single, nehledáme partnera za každou cenu a i tak si umíme užívat života, objeví se ten, který si ho chce užívat s námi. Anebo máme asi to největší štěstí v životě, protože jsme potkaly toho pravého muže, kterého milujeme a jsme milovány, díky té lásce zvládneme všechna úskalí a karamboly, které společný život přináší, a jsme schopni se celoživotně vyvíjet společně. Pravá láska totiž je o respektu, vzájemné úctě a schopnosti žít vedle sebe jako dvě samostatné osobnosti, které spolu žijí proto, že chtějí a ne proto, že z nějakého důvodu musí. Pro mne osobně je to asi ten největší zázrak.

Váš román Dcery je inspirovaný vaší rodovou historií. Do jaké míry podle vás dědictví předků ovlivňuje naše životy?

Naše rodinná historie nám ovlivňuje život do té doby, dokud jí to dovolíme. A zase jsme u těch stereotypů, zejména těch nepojmenovaných a nepochopených. Přestože v mém případě pomohly rodinné konstelace, asi proto, že v naší rodinné historii bylo opravdu co napravovat a chápat, netvrdím, že je to jediná cesta, pro někoho se nehodí a potřebuje jinou terapeutickou metodu. A jinému stačí otevřeně si promluvit s rodiči a prarodiči. Asi to nejhorší řešení, které jsem popsala u jedné z mých literárních postav, je stále omlouvat své chyby a prohřešky chybami svých předků a nepřipustit si, že ty chyby dělám já a dělám je ze své svobodné vůle. Tím se jednak vůbec nic nevyřeší, ale také si tím způsobujeme nemoci a přidáváme svým vlastním dětem další balvany na jejich osobní cestě.

Jak se tedy „rodinných kleteb“ zbavit? Jak je nechat rozplynout?

Čistit rodinné skříně, zbavovat se kostlivců a hlavně převzít zodpovědnost za svůj vlastní osud.

Při čtení vaší knihy se mi vybavovaly příběhy, traumata a bolesti naší rodiny. Asi vám to říká i víc vašich čtenářů?

Reakce čtenářů jsou opravdu zajímavé. Řada čtenářů (spíše čtenářek) mi píše, že jim kniha pomohla pochopit vlastní rodinu a její traumata, mnohdy jim pomohla se rozhodnout k aktivnímu řešení rodinné situace. Ještě zajímavější jsou ty negativní reakce, samozřejmě si nemyslím, že jsem napsala knihu, která se nutně musí líbit všem, ale ve chvíli, kdy je ta reakce opravdu emotivní až vzteklá, tak si říkám – ajajaj, to jsem zase někomu šlápla na kuří oko. Asi nejvíc mě pobavil názor jedné čtenářky, že Dcery mají nezajímavý až nudný děj:-)

Dcery jste psala u vás, na kopci, jak říkáte. Musí tam být krásně. Jak se vám žije ve spojení s přírodou, v kraji žítkovských bohyní?

Já život tady považuji za velkou odměnu. A když se mne přátelé ptají, jestli se někdy přestěhuji zpátky, tak odpovídám zcela po pravdě, že už si život ve městě nedokážu představit, protože bych se ve městě asi už nudila. Což je pokaždé udiví, protože ví, že bydlím na samotě u lesa. Život ve větším sepětí s přírodou má ale jednu nevýhodu, mnohem víc totiž vnímám to, jak si jí nevážíme. A stále spoléháme na to, že se k nám ta naše matka bude chovat shovívavě, přehlížet naše chyby a prohřešky vůči ní. Jenže mám poslední dobou pocit, že už té naší velké matce skutečně dochází trpělivost a dává nám to čím dál zjevněji najevo. A my se pořád chováme jako rozjívené děti, kterým chybí potřebné mantinely ke změně chování. Někdy mám obavu, že nám vše dojde, až bude skutečně pozdě.

Na samotu jste odešla z Brna. To musela být velká změna. Jak se vám podařilo do venkovského života zapadnout?

To je námět na samostatný román:-) Ve zkratce lze říci, že představa, jak se člověk odstěhuje na venkov a pak do něj nějak samovolně zapadne, je dosti mylná. Pro mne bylo těch prvních pár let na vesnici, kam jsem se skutečně snažila vřadit a příliš nevyčnívat, velkým poučením. Protože je velkou chybou snažit se ze sebe dělat někoho, kým skutečně nemůžete být. Samozřejmě je důležité vycházet se sousedy a přistupovat k lidem, mezi kterými jste se rozhodli žít, s úctou, ale nemůžu čekat, že budu jako oni. To ani nejde, nakonec k sobě stejně přitáhnete podobně založené jedince. Takže mi vážně trvalo několik let, než jsem si uvědomila, že jsem celý život nějak vyčnívala a tak úplně nezapadla do žádné skupiny či společnosti ani ve městě. Jenže v mládí mě to trápilo a vadilo. A dnes si říkám, prostě jsi taková a to, že můžeš být všude a nikde, je obrovská výhoda. Aspoň poznáš spoustu nových lidí. Jednou jsme takhle seděly u nás v sadu s mými dobrými přítelkyněmi a mne skutečně překvapilo, že takhle nastavené to máme všechny tři. A tak jsme se zasmály a řekly si, že založíme partičku bezpartičkových žen 🙂

Věnujete se ekologickému zemědělství. Bylo těžké naučit se včelařit, chovat kozy?

Ono to ke mně nějak přišlo samo, jak ty včeličky, tak kozy a drůbež. Jedním z důvodů mého odchodu na kopec byla touha po alespoň částečné soběstačnosti, což se mi podařilo. Jenže všechno něco stojí, pot a někdy i slzy (třeba když vám včely vlezou do špatně utěsněných nohavic 🙂 A jak máte zvířata, hůře se i odjíždí a cokoliv plánuje. Takže když potřebujete seno, musíte se řídit počasím, sekat a shrabovat i v tom největším vedru i se sennou rýmou, sklízet ovoce, když je zralé, orat pole, když pořádně vyschne a ne když se vám zrovna chce. Koza se musí dojit denně, i když je člověku hodně špatně a nejraději by nevylezl z postele. Stále více si vážím těch slušných zemědělců, kteří se chovají k půdě s úctou a snaží se o skutečně ekologické hospodaření, tedy spíše o návrat k tomu původnímu promyšlenému hospodaření našich předků. Tváří v tvář přírodě a jejím rozmarům to chce hodně pokory a ochoty se přizpůsobit. Na druhou stranu, odměnou je čistá hlava, dobře procvičené tělo a radost z vlastních produktů, kdy přesně vím, co obsahují. Takže si vážně nestěžuji, byla to moje volba.

Pracujete na nové knize? Jaké jsou vaše další plány?

Teď právě dokončuji jednu “meziknihu” – Malé zázraky, která vyjde na podzim. Jsou to povídky, které píšu už několik let na základě skutečných příběhů lidí, kteří mi je osobně povykládali. A chystám se na další velký román – tentokrát o kraji, ve kterém žiju a který je skutečně magický a tragický díky své barvité historii. Bude to práce na několik let a doufám, že si ji pořádně užiju.

 

Za rozhovor děkuje Jana Poncarová. Foto: Zbyněk Maděryč 

komentářů: 1

Přidejte svůj komentář.