Sedím opřená o starou stodolu. Nad střechou chalupy kreslí červeno-zlato-fialový západ slunce ze svojí palety barev podivné obrazce. Dýmám a dumám. Jsem žena, co kouří dýmku, ač je jí teprv něco přes třicet. Protože jsem nechtěla čekat, až mi čas otiskne do ksichtu drsné rýhy a stanu se indiánskou babičkou. Protože ráda bořím mýty a konvence. A hlavně proto, že mi to chutná.
Jako dítě jsem dýmala stébla trávy, když jsme na louce pod zahradou, na vyprahlém kousku trávy krytí vlnitou krajinou, stavěli s kamarády indiánská týpí. A měli náramnou srandu z toho, když Radek, jeden Pražák, co k nám jezdil na prázdniny, namachrovaně ze silné slámky vdechl tlustého červa.
Potom jsem potají kradla z tátovy krabičky Sparty. Lakovala si nehty, oblékala roztrhané džíny, zdobila si je propiskou a liháčem, do nosu si cpala falešné náušnice z Bravíčka a vlasy si barvila na červeno.
Vyrostla jsem. Nekouřím. Bafám dýmku.
Napřed jsme ji koupila svému muži, tuším, že to bylo k jeho třicetinám. A záviděla mu ten obláček dýmu. A tu vůni. Občas mi dal potáhnout. Loni mi k narozeninám koupil dýmku on. Je dámská. To znamená, že je ladná a dlouhá. Podobná těm, co kouřily emancipované ženy ve dvacátých a třicátých letech. A to se mi líbí.
Taky jsem v zimě zasněně zírala do plamenů v kamnech, držela v ruce skleničku s whisky a v té druhé, plonkové, jsem chtěla mít ještě něco. Dýmku. Až budu stará… Říkala jsem si. Počkej. To fakt ne. Já nežiju tím „až“. Žiju teď. „Lukáši, já bych chtěla k narozeninám dýmku.“ Dal mi ji. Krásně zabalenou, elegantní, rozkošnickou.
Napřed jsem kouřila potají. Za rohem stodoly. Bála jsem se, že mi tabák zhasne, ale víc by mě rozčilovaly ty překvapené výrazy. „Ty jako kouříš dýmku? Není to pro chlapy? A umíš to vůbec?“ Chtěla jsem to umět. A teprve potom odpovídat.
Tak dýmka je prý pro chlapy.
Ono na tom cosi bude. Ale ne tak docela.
Dýmku kouřilo spoustu krásných a chytrých chlapů. Třeba Ernest Hemingway. Tom Selleck. Frank Sinatra. Ronald Reagan. Cary Grant.
A ze žen? Třeba Greta Garbo. Nebo americká herečka Andie MacDowell (no jasně, tahle krásná šedesátnice stále žije).
Přitom když brouzdáte po českém internetu, najdete lecjaké názory přidušené stísněnou kotlinou. Například Extra Story vydal článek o tom, že ženy sice kouřily dýmku, ale na všech fotkách jsou jen vrásčité babky. „Dýmka byla vždy vnímána jako záležitost mužů, ale snímky z počátku minulého století ukazují, že i druhé pohlaví holdovalo této neřesti. Bohužel to byly všechno ženy pokročilého věku. Mezi padesátkou fotek tak nenajdeme ani jedno mladé, pěkné děvče s dýmkou,“ píše zaujatě.
Zato na zahraničních webech se to hemží fotkami žen z dvacátých a třicátých let minulého století, které jsou krásné a skandálně drží mezi rudě natřenými rty dýmku. Prohlédněte si je tady.
A potom najdete zajímavou diskuzi. Jedna ze žen se nedávno ptala takhle: „Ahojte. Zaujímalo by ma aký máte na túto kombináciu názor. Videli ste už vôbec ženu (podotýkam pohľadnú) fajčiť dýmku? Ja som to videla len raz v zahraničí na dovolenke, a pravdu povediac sa mi to vôbec nepáčilo. No dnes som narazila na peknú štylizovanú fotografiu, ktorá môj názor zneistila.“
WTF.
V diskuzi se dál píše, že sexy jsou ženy s cigaretou, nikoli s dýmkou.
A je proto na místě otázka: kouří ženy cigarety, dýmky, vodní dýmky nebo jointy proto, aby byly sexy? Nedělají to třeba z podobného důvodu jako muži? Že jim to chutná. Že je to baví. Že se jim při tom líp přemýšlí, když píšou, malujou, skládají nebo jen tak klábosí.
A potom chci říct ještě tohle, ač na mé dýmce bylo psáno, že je dámská, nevěřím příliš na tohle dělení. Dýmka je dýmka. Tabák je tabák. A pravdou je, že mi chutná tabák obyčejný, vůbec ne třešňový nebo vanilkový.
Ne, madam z trafiky. Já na tyhle příchutě nejsem. A na sladký taky ne.
Autorkou článku je Jana Poncarová, foto: autorka, pixabay.com a www.vintag.es
