Jana Černá: Žiju přítomností

jaja-03

(Rozhovor) Svoji práci si vytvořila na míru. Působí jako nutriční gastronomka, což vlastně znamená, že vaří zdravě, hravě a krásně. Před rokem se vydala svojí vlastní cestou. Povídaly jsem si o tom, jaké byly začátky, co na to říkalo okolí a proč je tak báječné být na volné noze.

Projektu ZÁSADNĚ ZDRAVĚ je rok. Co se vám za uplynulé období podařilo? Na co jste pyšná?

Za tu dobu mám pocit, že jsem si odžila rozhodně víc než jen jediný rok, ale samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu. Stalo se toho totiž neuvěřitelně moc. Až se upřímně sama divím, kdy se to teda jako všechno vlastně stihlo? :))

Zkusím zmínit ty nejpodstatnější věci. Za prvé mi došlo, že musím název projektu trošku pozměnit, takže od 16. června 2015 je to ZÁSADNĚ ZDRAVĚ. 😀 Asi to bude pro někoho, kdo mě nezná a neví, čím se živím nepochopitelné, ale já jsem si za tu dobu uvědomila, že tím radikálně vyhlížejícím názvem vlastně ve skutečnosti naprosto popírám, celou podstatu svojí práce. Takže jsem to první slovo škrtla. 🙂

Pyšná jsem především asi na to, že se mi podařilo živit se jednoduše tím, co mě baví. Že jsem si vlastně dokázala prosadit svou a přesvědčit okolí, že to, co dělám má smysl. To, že moje služby lidi zajímají natolik, že jsou ochotni za ně platit.

Povedlo se mi patrně asi i to, lidi oslovit, zaujmout nebo inspirovat, přičemž to poslední slovo je pro mě opravdu hodně důležité. Baví mě bavit lidi kolem, kteří o to stojí. Je příjemné vidět a pozorovat ostatní měnit svá skálopevná rozhodnutí nenásilným vnuknutím, možností, kterou do té doby neviděli nebo vidět nechtěli a tím pádem ani vidět nemohli. Naplňuje mě ostatní inspirovat ke zdraví, ke štěstí a celkové spokojenosti.

Podařilo se mi rozjet kurzy vaření, založit Akademii Nutriční Gastronomie nebo se přihlásit do školy a svou kuchařskou praxi ztvrdit v budoucnu (snad) výučním listem.

A pak jsou to samozřejmě i čistě egoistické záležitosti 😀 jako to, že jsem za rok dokázala svým projektem oslovit na pět tisíc lidí na Facebooku, že mě občas pozvou do televize, ozvou se z novin kvůli vyjádření do článků nebo ke konkrétním kauzám z oblasti výživy a gastronomie. Člověk si to samozřejmě užívá, na druhou stranu to vnímám jako velký závazek, a proto jsem zatím ani nenašla odvahu se někam drát a nechávám tyhle možnosti volně plynout.

Rozhodla jsem se hýčkat si svůj dobrý pocit (snad to můžu takhle říct) z kvalitně odvedené práce, protože tím, že tyhle příležitosti vlastně aktivně nevyhledávám, jsou mi především jakousi zpětnou vazbou. V podstatě to vnímám tak, že pokud zájem o mě a mojí práci je, a to i ze stran médií, dává to ještě pořád smysl. 🙂

Jak to vlastně všechno začalo? Kdy přišel ten impuls, že jdete na „volnou nohu“ a začnete dělat to, co vás baví?

No, jak už to tak bývá, tak velká životní rozhodnutí se stávají ze dne na den, byť jim předchází několik měsíců nebo dokonce let takového toho zrání a uvědomování si. A pak vám jednoho dne, jak bych to jen správně formulovala? Asi dojde trpělivost nebo vás něco jednoduše trkne, tak moc, že se z té své stereotypní hibernace konečně proberete a je vymalováno. 🙂

Takže u mě to nebylo jinak. Po několika zásadních životních kotrmelcích mi jednoho dne zavolali ze Secret of Raw (pražská vitariánská restaurace) a chtěli se sejít. Na schůzce mi, dnes už bývalá majitelka Eva Kavková nabídla místo šéfkuchařky a mně to přišlo tak absurdní, že mi konečně došlo, že musím dát výpověď a jít dělat to, co mám. Rozjet svůj vlastní projekt a přestat se vymlouvat, že to nedokážu!

S velkým díkem jsem je odmítla a dodnes jsem Evce za tu nabídku neskonale vděčná, protože ona byla v tom nejlepším slova smyslu tou pomyslnou poslední kapkou.

zz-recepty-patch-01



Jaké byly začátky? S čím jste se musela vypořádat? 

Zaměstnaný člověk si to asi ne vždycky uvědomuje (já jsem si toho třeba úplně vědomá nebyla), ale od té doby, co jsem na volné noze, jsem sama sobě šéfem i zaměstnancem, výživovým poradcem, kuchařem, průvodcem, obchoďákem, personalistou, foodstylistou, fotografem, ne příliš zdatným marketérem, a pravda je, že ani ne příliš aktivním PR managerem, jak už jsem říkala. Přesto na jednoho člověka je toho opravdu docela dost a to jsem toho spoustu určitě ještě zapomněla. Takže tohle je první věc, kterou by si měl člověk uvědomit, že si toho vcelku dost musíte jako živnostník zastat sám/a.

Začátky byly a jsou úžasné. Pořád ještě dělám něco, co je úplně poprvé, což je báječný! Je to celé vlastně strašně krásný příběh a moc důležitá část mého života. Obrovsky mě to od první chvíle naplňovalo. Ono totiž když najednou zjistíte, co chcete v životě dělat a baví vás to, pracujete a bavíte se prakticky dvacet čtyři hodin sedm dní v týdnu. Neoddělujete příliš co je práce a co zábava, ono to totiž ani dost dobře nejde.

Jediné, co je třeba si hlídat a je fakt, že to je, i když se to nezdá, poměrně důležitá věc, které se nelehko dosahuje, protože vyžaduje určitou disciplínu. Umět si přes to přese všechno říct dost a udělat si skutečně volno. Jít třeba včas spát nebo si dát „voraz“ a jít do kina nebo do divadla, ven s přáteli, a nezapomínat a vnímat i ten svět a dění kolem. Nejenom, že je potřeba odpočívat i pasivně, v tom smyslu, že mozek v uvozovkách nenutíte neustále přemýšlet, ale zároveň si tím udržujete potřebný nadhled. A ten je sakra důležitý.

V tomhle nejsem moc dobrá, ale vím to o sobě a pracuju na tom. Víte, ono je těžké utrhnout se od něčeho, co vás opravdu baví a dělá šťastnou. Ale je to ve skutečnosti pořád ta stejná závislost, jako když hrajete něco na počítači a nemůžete prostě přestat. Odpočívat je ale potřeba a zase jste mi to připomněla, takže díky! Jinak může člověk snadno vyhořet a to bych dost nerada. 🙂

Nemůžu taky opominout velkou pomoc, kterou mi zcela nezištně nabídli mí přátelé a kamarádi. A pak je mi obrovskou oporou můj největší parťák a v mnoha ohledech i můj učitel, ten který ve mě věří, když náhodou sama ztratím pevnou půdu pod nohama – můj partner.

Setkávala jste se s tím, že vás okolí odrazovalo? Typickými slovy „tím se chceš uživit“? 

No jéje! 🙂 A taky třeba, že si ničím život. Snad se prarodiče nebudou zlobit, ale když jsem odešla z práce, tak si nějakou dobu mysleli, že budu lidem v metru měřit tuk. 😀 Teď se tomu samozřejmě směju. Nevím, jak je to napadlo, ale s odstupem času mi došlo, že o mě doma měli prostě fakt asi strach… Věřím, že už je to do určité míry přešlo a vím, že mi teď drží palce.

Ale zpátky k dotazu. Víte, ono když víte, když získáte jistotu sami v sobě, seberete odvahu a věříte tomu, že to, co děláte má smysl, tak vás nic moc nezastaví.

Co vše obnáší vaše práce? Jak vypadá váš běžný pracovní den?

To je různé. A to je taky to, co mě na ní nejvíc baví. Dopoledne většinou vyřizuju telefony, emaily a starám se o sociální sítě, vytvářím podklady pro newsletter nebo mám schůzky. Potom třeba vymýšlím a chystám nové recepty, ať už k sobě na web jako inspiraci pro své čtenáře nebo na zakázku. Je potřeba je vždycky odzkoušet, uvařit nebo obecně připravit.

Pak následuje foodstyling, food dekor jídla a focení. Potom je na řadě sepsání receptu s příběhem a zajímavostmi. Postprodukce fotek pak zabírá taky hodně času. Někdy to musím rozložit do více dní, protože mám do toho konzultace nebo různé akce, je potřeba napsat nějaký článek, vyjádření nebo komentář.

Občas se naskytne možnost jet do televize. Mám exkurzi do Sapy, kurz vaření nebo i několikadenní vařící akci. Teď jsem třeba nedávno strávila krásné tři dny na soukromém statku v Benátkách u Sázavy, kde jsem chystala a vařila menu na míru dvanácti milým holkám v rámci prodlouženého víkendu s jógou. Takže od všeho trochu. Prostě si žiju svůj sen. 🙂

jaja-01

Na co se těšíte? 

Asi to vyzní jako další laciné klišé, ale já se těším z každého dne. No vážně! Z toho, co teď mám. Že třeba nemusím vstávat v 6:30 a pospíchat ještě s plnou pusou od snídaně na autobus, abych už v osm byla v kanceláři, kde – když budu mít štěstí – se stihnu za půl hodiny kolem poledne naobědvat a s nákupem, tak kolem sedmé, se zase dokodrcat domů, kde po připravené večeři a totálně zmožená padnu kolem deváté do mdlob. Jsem každý den radostí bez sebe, že jsem pánem svého času a můžu si svou práci zorganizovat po svém.

Že mě šéfová pustí na dovolenou, na jak dlouho chci. 😉 Že mám tu možnost jít se dopoledne projít. Třeba do Stromovky, sednout si na lavičku a jen tak se dívat na svět, který kolem žije. Jít si zaplavat, zaběhat, projet se na longboardu nebo si zacvičit jógu, kdy mám zrovna chuť.

Že mám svobodu v rozhodování a můžu se usmívat nebo mračit podle toho, jak to skutečně cítím a nemusím se přetvařovat, protože reprezentuju sebe samu a nekopu za nějaký korporátní (nebo jakýkoliv jiný) tým, jehož představy i smýšlení jsou na hony vzdálené těm mým. Že můžu skutečně říkat, co si myslím a pracovat jen s tím, kdo mi za to stojí a komu za to stojím já.

Těším se z tohohle všeho a žiju přítomností, což jsem leta neuměla. Co se týče budoucnosti, těším se na všechno, co tam na mě někde v dálce čeká. 🙂

A co byste doporučila všem, kteří váhají, zda do svého projektu jít? 

Pokud skutečně vědí a myslí to vážně, tak aby neváhali. Aby šli tam, kam je jejich srdce táhne.

Za rozhovor děkuje Jana Poncarová. Foto: Archiv Jany Černé

Přidejte svůj komentář.