Rozchod. Ztráta zaměstnání. Rozpad rodiny. Odchod někoho blízkého. Nevěra. Finanční potíže. Různých „krizových“ situací na nás v životě číhá víc než dost. Jak je zvládnout? Co když se sebevíc snažíme a nejde to?
Existuje spousta doporučení. Každá krize jednou přejde. Za každým oblakem vykukuje slunce. Všechno se děje z nějakého důvodu. Můžete si to opakovat sebevíc. Krize je ale krize. Bolí to. Pláčete. Vztekáte se. Je vám smutno. Cítíte se k ničemu. Nezbývá nic jiného, než to přečkat. A té „mrše“ se pořád nechce pryč!
Není to tak dlouho, co mi bylo mizerně. Vztahy v rodině se vyhrotily. Zoufale jsme hledali nové bydlení a nemohli ho najít. Trvalo to pár měsíců. Byly večery, kdy jsem brečela a křičela: proč zrovna my! Proč se to děje právě nám? Bylo to nepříjemné. Potřebovali jsme změnu, ale nepřicházela. Hledali jsme, pročítali inzeráty, ptali se známých. Nic.
Ten stav trval tak dlouho, než se něco změnilo. Nebylo to ze dne na den. Potřebovala jsem dojít poznání, že to, co zrovna chci, nechci já. Jen jsem se nechala zatlačit názorem „měli byste se už konečně usadit a mít děti“ do pozice, ve které jsem vlastně být nechtěla a neměla. Ještě ne, říkalo mi cosi vevnitř, co jsem umlčovala větou: už na to přece mám věk! Krize byla velmi transformační.
A odezněla ve chvíli, kdy jsem v sobě našla zase sama sebe. Když jsem si řekla jen prosté „dovolím si dozrát“. Situace se změnila. Přišel vnitřní klid. Spokojenost. Napřed jsem se bála – je to jen takové škádlení, abych nezapomněla, jaké to je. Ale ne. Ono je to tady se mnou. Protože jsem sama u sebe. Protože zase vidím svou cestu a nikoli cestu svých známých. Posílená. Připravená jít dál. Bez očekávání, že blaženost bude trvalá, protože další transformační krize bezpochyby přijdou, až je budu potřebovat.
Co platí na krizi?
I když zrovna prožíváte krizi (ať je jakákoli), žijete. Nějak. Třeba ne natolik kvalitně, jak byste si přáli. Máte neustálý pocit, že vám něco chybí, že něco není v pořádku. Ale musíte žít. Jít. Být.
Každá krize je jiná. Stejně jako každý z nás je jiný. Proto můžu napsat jen to, co pomohlo mně – právě v té minulé krizi. Můj muž je mi nesmírně velkou oporou. Mluvíme o všem zcela otevřeně. Propovídali jsme spoustu večerů. Náš vztah je zase silnější. Chodili jsme na dlouhé procházky do lesa. Seděli u voňavých borovic a pozorovali brouky nebo ptáky. Jen tak. Taky jsme si vařili dobré jídlo. Společných večeří při svíčce proběhla celá řada. Je to náš krásný rituál. A uvědomovali jsme si, že i v krizi máme vlastně štěstí…
Ať už jste v jakékoli situaci, zkuste se narovnat a jít dál. Najít si každý den nějakou maličkost, která vás odvede od černých myšlenek a ukáže vám, že svět je krásný, i když na ten váš nesvítí slunce úplně dokonale. Zkuste nové věci: malování, knihy, tanec, jógu. A když to opravdu nepůjde, když budete moc smutní, nebojte se ptát se těch správných lidí. Protože zkušený terapeut s otevřenou myslí a srdcem vás může nasměrovat a vy uděláte ten první krůček z vleklé krize.
Ať brzy najdete sami sebe!
Jana Poncarová, foto: pixabay.com
