Jak žít šťastně? Maximalizujte dobrý pocit

Po přečtení knihy mi zůstává pocit. Po svatební oslavě jakbysmet. Některé detaily si jasně vybavuju, jiné zapomínám, ale hlavní je ten pocit. Myslím, že podobné to bude i na konci života. Pocit. Já chci mít ze svého života dobrý pocit.  

Včera jsem se procházela se svým pejskem. Chladný podvečer babího léta. Choulila jsem se v mikině a nadechovala čerstvý vzduch hluboko do hrudníku. V kadeřnictví se svítilo a žena ženě umývala vlasy. Až vyjde ven, bude mít skvělý pocit. Znám ho. Tvář mi roztáhl úsměv. Dobrý pocit. To je ono. O to tady celou dobu běží.

Chceme žít šťastně. Štěstí je pocit. Divné je, že ho hledáme někde venku. V kariéře. V úspěchu. V počtu „like“ u fotek na facebooku. V penězích. V nákladném oblečení. V předražených večeřích. V alkoholu. V seberozvojových kurzech. V pochvale od šéfa. Třeba ano, když vás to upřímně udělá šťastnými.

Dobrý pocit, šťastný pocit je, myslím, v niterných a snadno přehlédnutelných maličkostech. Od včerejšího večera sepisuju, co ve mně vyvolává opravdový dobrý pocit bez přičinění okolí (bez pochvaly, potvrzení, obdivu, svolení, odměny…).

  • Když si rukama od hlíny otírám zpocenou tvář a prohlížím si čerstvě vypletý záhon s radujícími se rostlinami.
  • Když uplavu deset temp v chladném oceánu a spočinu v rozehřátém písku, aby mi slunce osušilo záda.
  • Když v parném letním dni vdechuju vůni borovic na místě, kde jsem napsala první článek pro tenhle časopis.
  • Když v ledovém podvečeru svírám v ruce horký hrnek a foukám do kapučina se skořicí.
  • Když mám k obědu plný talíř špaget s rajčatovou omáčkou a posypu si je extrémní porcí parmezánu.
  • Když uběhnu 5 km v lese bez zastávky a na konci si dám ještě sérii dřepů.
  • Když se schoulím do náruče svého muže a se sklenkou portského v ruce sledujeme film.
  • Když se mých chodidel dotkne chladná tráva, vzápětí rozehřátá zem a dopadnou na ně kapky vody, protože zrovna zalévám.
  • Když si rozčešu umyté vlasy a nechám je volně vlát ve větru.
  • Když si ráno na pracovní stůl postavím hrnek s kávou a začínám psát.
  • Když jen tak jsem, jdu, rovnám si záda a pozoruju svět.

Během dne se ve mně prostřídá ohromné množství pocitů. A každou minutu vnímám sebe i okolí jinak. Jednou dobře, podruhé hůře. Protože se objevují smradlaví červíci pochyb nebo výčitek. Jsou to zloději dobrých pocitů. Posílám je do lochu. Protože život je dobrý, když chceme. A maximalizace dobrých pocitů není neslušná. Protože my jsme ten dobrý pocit.

Autorkou článku je Jana Poncarová, foto: Pixabay.com


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *