Jakkoli mám podzim ráda, jeho barevnou a jedinečnou atmosféru a šustění listí pod nohama, absence sluníčka mě prostě někdy dožene. Koho ne, že jo? A jasně, zaručených tipů existuje milion. Jen ne vždycky je po ruce horká vana, ve které by člověk tak rád všechny chmury utopil. Nebo není čas jít se na dvě hodiny zrestartovat do lesa. Protože chmury si nevybírají. Přepadnou nás klidně na cestě tramvají, doma těsně před odchodem na schůzku nebo v práci, když se blíží konec polední pauzy. Jak se bránit? Anebo se nebránit? A co funguje redaktorkám Sidonie?
Ahoj, chmury, nepotřebujete obejmout?
Záměrně se chci vyhnout radám typu „otevřít skvělou knihu“, ač sama tento způsob úniku často využívám. Pointou ale nemá být přijít na jiné myšlenky. Tím chmury sice odstrčíme do pozadí, přepneme jinam, ale neřešíme příčinu. Jen je odsuneme a zaměstnáme mysl něčím jiným. Říkáme jim tak: „Vím o vás, holky, ale teď se mi ani trochu nehodíte, můžete se stavit jindy, anebo spíš, hmm, nikdy?“ Jako když dítě pláče, a my mu neúnavně máváme před nosem hračkou, aniž bychom se aspoň pokusili zjistit, co je špatně. A tak navrhuju nezabouchávat chmurám pokaždé dveře před nosem, opakovaně a marně, ale pustit je na chvilku dál, ideálně na námi předem určený časový úsek, po jehož uplynutí se zase rozloučíme. Možná si chmury jen žádají trochu naší pozornosti, naši náruč, potřebují se s námi poňuchňat, něco nám ukázat, něco nás o sobě samých naučit.
Co můžu TEĎ udělat pro to, abych se cítil/a míň mizerně?
Zeptejte se sami sebe. Nikdo jiný než vy správnou odpověď nezná. Níže nabízím minimalistickou inspiraci, jak s nevyžádanou návštěvou strávit čas, ať už nás zastihne kdekoli a kdykoli; abychom ji nemuseli ani odhánět, ani hostit déle, než je nám příjemné.
- Dýchat. Prožít si každý nádech a každý výdech. Komu je blízká jóga nebo meditace, magické účinky vědomého dýchání zná. Komu je bližších spíš Sto zvířat, tak zase ví, že „dýchej zhluboka, nehty si nekousej, dej si víno, to bude v pořádku“. I tak se to dá pojmout. 🙂
- Napít se. Prostší a dostupnější variantou k vínu je úplně (ne)obyčejná voda. Zkuste to. Je to vědecky ověřený fakt. Mnou i opravdičtějšími vědci.
- Vzít si žvýkačku a napomádovat rty. Cítit se svěžejší a krásnější. Prý pomáhá červená rtěnka, ale z mé zkušenosti bohatě postačí jelení lůj. 🙂
- Projít se. Čerstvý vzduch v kombinaci s pohybem jsou esa v rukávu. Prší? Tím líp.
- Tvořit. Dejte chmurám reálnou podobu. Namalujte je. Složte o nich básničku. Napište povídku. Vtipně sarkastický facebookový status nebo tweet. Nebo dopis. Pohled. Adresovaný třeba právě jim.
- Poděkovat. Všechno má svůj důvod, jen ho ještě nevidíme. Možná ho dokonce neuvidíme nikdy. Vlak nám mohl ujet, abychom v něm nepotkali někoho, v jehož moci je naše chmury ještě zosminásobit. Výpověď jsme možná dostali, abychom v budoucí nové práci konečně našli své naplnění. S chmurami v patách není snadné se na vděčnost naladit, ale třeba to chce jen cvik. Zkusme poděkovat za to, že se věci dějou právě tak, jak se dějou. Největší tma je před svítáním.
Další nápady zpod redakční pokličky
Udělala jsem malý průzkum mezi redaktorkami Sidonie. Tady jsou jejich osvědčené metody. Můžou dobře posloužit i jako prevence. Přečtěte je vašim chmurám, už když tušíte jejich příchod. Možná se nakonec raději ani neukážou. 🙂
- Jana: Oheň v krbových kamnech. Praskání polen. Teplo. Vůně. K tomu dobré víno, portské, kubánský rum nebo slivovice.
- Taťána: Když to na mě přijde, napřed se v tom potřebuji vymáchat a trochu se potopit. Pustím si svůj oblíbený grunge, píšu básně a brečím. Pak si pustím něco divokého a vytančím se z toho. Druhý den jdu do lesa, objímám stromy a medituji v poklidu.
- Bára: Úplně bych se chmuru nebránila a brala jej s nadhledem. Když každý zaloví v paměti, najde velké trable, kterými už prošel a zvládnul je. Takže podzimní chmur je v porovnání s opravdovými problémy jen malý bubáček, který v té podzimní atmosféře sám zanikne :). Když se ruce hřejou v kapsách kabátu, je to přece příjemné.
- Eliška: Velmi dobrý terapeutický účinek na mě má hlazení zvířecí srsti. I ve dnech, kdy se doplazím domů s náladou doslova pod psa, na mě přivítání mého čtyřnohého kamaráda vždycky funguje.
- Michaela: Moje nejoblíbenější metoda práce s občasnými smutky je velice jednoduchá. Čerstvý vzduch, zpěv a pohyb. Někdy mi stačí krátká prochazka, jindy se potřebuju vyškrábat na nějaký vysoký kopec, někdy se u toho i rozezpívám. Zpěv při jízdě autem zabírá v krajních případech vždy, někdy je to spis takový řev, ale velmi rychle zabírá!
Autorkou článku je Martina Hudečková. Foto: autorka
