Znáte to. Ten pocit, kdy si říkáte, že by bylo fajn TO říct nahlas. Protože to někomu pomůže. Ale necháte si to pro sebe. Protože strach je mrcha. A vás se to vlastně netýká. Hovno.
Zahlédla ho koutkem oka přes sluneční brýle. Rozšlapaný výkal ležel uprostřed nejrušnější ulice města. Muž před ní šel rychle. Zatrnulo jí. Jeho hnědé kožené boty nakročily k hovnu. Otevřela pusu a chtěla vykřiknout: „Šlápnete do hovna!“.Jenom se nadechla. Ne, nemůže na ulici křičet hovno. To se nedělá. A potom, co je jí po cizích botách a po cizích hovnech. Šlápl do něho. Sklopila hlavu a otočila se stranou. Sledovala kroky muže, které na chodníku zanechávaly otisky hnědého hovna. Potom si konečně svých stop všiml , zpomalil a otřel si zbytek výkalu o obrubník. Obešla ho a vtáhla ji teplá ruka kavárny. Vděčně nasála sladkou vůni kávy, dortů a doutníků.
…
Vyšla do potemnělé ulice. Lidé se míhali pod tlumeným světlem lamp, které se měkce rozpíjelo do tmy. Kolem se prohnal vánek provoněný jarem. Vplula do davu a kráčela po chodníku, hlavu natahovala vysoko. Vyhnula se dvěma ženám, kterým zpod kabátů vykukovaly záblesky večerních šatů. A šlápla do něho. Pořád ještě tam bylo. Smradlavé a mazlavé. Otočila se, jestli za ní jde někdo, kdo by ji mohl varovat. Byly tam zástupy lidí. Nikdo z nich ani nehlesl. A tak měla na podrážce hovno. Otřela si ho o obrubník a přemýšlela, jestli se dostalo mezi vzory na podrážce. Asi se taky báli. Báli se na ní zavolat, aby nešlápla do hovna.
Autorkou je Jana Poncarová, foto: Pixabay.com
