Hledání domova: Kam patříme?

klíče

Mám kolem sebe několik kamarádek, které se svými partnery hledají místo, kde se usadit, kam patří, kde budou mít svůj společný domov. Tuto fázi hledání máme čerstvě za sebou. Ano, máte pravdu, samozřejmě to souvisí s naším věkem – třicítka za námi a pocit, že už bychom do toho měly prásknout, se dere z hloubi duše na povrch.

Bydlení s rodiči je v zájmu zachování zdraví všech spolubydlících zavrženo. Jenže kdy máme začít hledat? A jak poznáme to správné místo? Najde si nás náš domov sám nebo ho musíme najít my?

Vnímejte znamení

Je prosinec roku 2012 a my se vracíme s partnerem po měsíci pobytu v Himalájích domů. První okamžiky cestou z letiště jsou nádherné, povědomé tváře, známá místa, pole ošlehaná větrem, zvlněná krajina jako bochánky mechu nás vítá doma. Jak snadno tuto krásu přehlížíme v rytmu každodenního života.

Náš domov tvoří malý útulný byt, který máme v pronájmu od mojí sestřenice. Krásný pocit, být doma. Na nástěnce nás vítá inzerát na prodej bytu v našem domě. Cena nás zarazí a nevěnujeme mu větší pozornost. Až později nám dojde, jaké to bylo pro nás nachystané znamení. Další znamení přichází vzápětí, je potřeba prodat byt, který jsme dosud pronajímali. Začínáme uvažovat o pořízení vlastního bydlení.

Kam skutečně patříme?

Surfujeme po inzerátech s domy i byty a jezdíme prstem po mapě. Hledáme místo, kam patříme. Na Moravu nebo do Čech? „Odstěhujte se na Vysočinu, tu máte na půli cesty,“ radí nám někteří. Ale na Vysočině nikoho neznáme, nemáme k tomu místu ani jeden vztah. Rádi bychom bydleli poblíž našich přátel. V místě, které je blízké našemu srdci.

Zvažujeme možnost bydlení v Podbrdí poblíž mých rodičů, zvažujeme přestavbu chaty v Beskydech, hlava nám z toho jde kolem a my se nedokážeme rozhodnout.

Ne ne, tudy cesta nevede. Vytahuji papír a tužku, moje pomocníky v nouzi a povolávám na pomoc svoje vyšší já, kreslím slepou mapku a nechávám tužkou volně načrtnout správnou lokalitu pro nás dva. Los padá na Plzeň jih. Sem patříme?!

Večer s partnerem znovu v klidu rozebíráme naše možnosti. Ukazují se další téměř neviditelná znamení. Domek v blízkosti mých rodičů je v dezolátním stavu, přestavba chaty by znamenala ji celou zbourat a postavit nový dům, na který není na pozemku prostor a je mimo naše finanční možnosti.

Rozhodujeme se pro variantu, která se zdá být jakoby jednodušší. Bydlení poblíž místa jako je náš dosavadní byt, místa, které si nás samo přitáhlo. Máme tu přátele, práci, nedaleko část rodiny. Okolí jsme si zamilovali. A Moravu si necháváme jako místo pro trávení víkendů v divočině.

Jak snadné bylo rozhodování, jen pod tíhou zásadního životního rozhodnutí, se nám oči zavíraly a cesta komplikovala. Stačí vnímat srdcem.

Autorkou článku je Michaela Nováková. www.simbis.cz

Líbil se Vám článek? Kupte redaktorce hrnek kávy. Děkujeme.
číslo účtu: 78-3646190257/0100

Přidejte svůj komentář.