Prožíváme s kamarádkou poslední den prodlouženého víkendu a cestou domů nás čeká ještě jedna nadějná zastávka v Brně, kde se snad konečně dobře najíme. Dovolená v Čechách a na Slovensku může být nádherná. Přestože vás nadchne úplně stejně jako dovolená u moře nebo v evropských metropolích, po všech těch výjezdech do Středomoří nebo na západ Evropy jste přeci jen nevýslovně zklamáni jednou věcí. Jídlem.

Smažák to jistí

Hned první odpoledne procházíme divokou, zapomenutou krajinou Bílých Karpat, stoupáme do prudkých srázů a běháme zase dolů. Po náročném dni se těšíme na dobrou večeři v Uherském Brodě. Rozhodně nemáme v plánu zůstávat v hotelové restauraci, která je jako vystřižená z dob komunismu. Venkovní zahrádka s výhledem na městské hradby je zavřená a v tmavém, zakouřeném prostředí se nám zůstávat nechce. Ale potom, co projdeme celé městečko křížem krážem a kromě několika heren nenajdeme žádný jiný podnik, končíme přímo v hotelu na smaženém sýru.

Večeře je sladká tečka

Následující den sjíždíme z tajemného Čachtického hradu, bloudíme hustými, ponurými lesy a míříme do pizzerie, kterou jsme si cestou vyhlédly přímo v Čachticích. Po celém náměstí se line nádherná vůně těstovin, pizzy a parmazánu. Restaurace vypadá hezky, a zdá se tedy, že na Slovensku si konečně pochutnáme. Zatímco si nadšeně sdělujeme dojmy z pěkné prohlídky hradu, servírka nám přináší takřečenou zeleninovou pizzu, která připomíná tlustou, těstovou placku, na níž se bojí čtyři zrnka kukuřice, troška sýra a jeden vlas.

Den zakončíme další procházkou v horách na moravských kopanicích a navštívíme také ovčí farmu. Žertujeme, že možná povečeříme místní ovčí sýr, ovšem nakonec v Uherském Brodě narazíme na spásu v podobě kavárny a objednáváme si k večeři dort vzdáleně připomínající cheesecake.

Sušenka, nejdůležitější jídlo dne

„To není možné,“ opakujeme si. „ V Trenčíně už přeci musíme mít štěstí!“ Cestou z Trenčínského hradu teprve chápeme rozhořčení brblajících Maďarů, které jsme míjely ještě před otřesnou prohlídkou, jež neměla hlavu ani patu.

Nad náhodně vyskládaným starožitným nábytkem uvnitř hradu visí moderní obrazy a všude kolem nás se neurvale cpou návštěvníci, kterým vůbec není trapné mluvit do výkladu. V domnění, že tentokrát se situace obrací a že si oproti předcházejícím dnům spravíme chuť obědem, usedáme do restaurace na náměstí a konstatujeme, že se to celkem dá jíst…

Cizinci u vedlejšího stolu mají odlišný názor. Při pohledu na pár rybích prstů s trochou hranolek jim mrzne úsměv na rtech a britská dívka si objednává misku salátu, aby si mohla vyrobit alespoň nějakou oblohu. Na porci připomínající jeden z těch slabších obědů ze školní jídelny jsem i já zírala s otevřenou pusou. Mělo nás to varovat před chybným rozhodnutím dát si ještě kávu. Co se týče večeře, po předcházejících zkušenostech jsme se rozhodly zbaštit v autě sušenku.

Mně to nestačí

Jídlo na dovolené není to nejdůležitější, ale to, že se rozhodneme nevařit, pustit chlup a dopřát si komfort večeří a obědů v restauracích, něco stojí. Není to trošku podivné strefit se absolutně mimo terč hned několikrát po sobě? A kolikrát vlastně v českých restauracích střelíme do černého a nemáme výhrady?

My, Češi, si na tohle nestěžujeme. Slýchám kolem sebe: „Nebylo to nic moc, ale já se najedl. Mně to stačí.“ Proč? Vždyť neplatíme za žádné „mně to stačí“. Napadá mě, že ani ve městě, kde bydlím, není restaurace, kam bych s chutí vodila známé, kteří přijedou na návštěvu z úplně jiného koutu republiky a chtějí se dobře najíst.

Jídlo je jen začátek

Nepovedené jídlo mi rozhodně nezkazilo západ slunce nad Bílými Karpatami nebo pohled na husté lesy kolem Čachtického hradu. Prodloužený víkend jsem si i tak užila, nasávala jsem do plic čistý horský vzduch prosycený vůní bylin a lesa a uprostřed panenské přírody jsem cítila, jak starosti odcházejí. Snad se jednou naučíme otevřít pusu a říct, že se nám něco nelíbí, jedině tak totiž může dojít ke zlepšení. A jídlo je tím nejprimitivnějším příkladem…

Autorkou článku je Helena Žáková. Foto: pixabay.com