Zde jsou lvi. Tímto výrazem označovali za starých časů kartografové území neznámé, neprobádané, často interpretované jako barbarské. Do značné míry by se tak daly označit i současné sociální sítě.
Území všech a nikoho, kde vládne zákon džungle (tedy spíš stepi). Nedám na internet dopustit, je to úžasný zdroj informací a přes sociální média mohu komunikovat s lidmi, se kterými to kvůli značné vzdálenosti nejde „live“. Je to i prostor sdílených myšlenek a názorů. Problém nastává, když někdo nevyužívá internet k vyhledávání informací, ale dezinformací, a když nedochází ke sdílení názorů, ale emocionálních stavů. A komunikovat s vámi chtějí lidé, kteří by v „ reálu“ součástí vašeho života rozhodně nebyli.
Možná jste slyšeli o tzv. Istanbulské úmluvě – oficiální název zní Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. Přijala ji a ratifikovaly většina evropských států, ten náš ji sice přijal, ale zatím neratifikoval. Jedná se o – z mého hlediska – nekontroverzní dokument, jehož kompletní znění i s dodatky je k dispozici online (i v češtině).
Pro některé ovšem zřejmě prevence a potírání násilí vůči ženám a násilí domácího představuje téma kontroverzní přímo nesmírně. Jsou i lidé, kteří kladou rovnítko mezi potírání tohoto násilí a rozklad tradiční rodiny, což má údajně doprovázet hotový rej odebíračů dětí a blíže nespecifikovaných „homosexualistů a genderistů“…
Autorem této pozoruhodné vize je katolický kněz a bývalý ministr školství Petr Piťha. Realita je taková, že nic takového z Istanbulské úmluvy nevyplývá, přímo ani nepřímo.
Petr Piťha pronesl ve svatovítské katedrále plamenné kázání, které bylo zcela vylhané. Leže není příliš křesťanská. Paniku šířící lež z úst veřejné osoby ve veřejném prostoru může být kvalifikována jako trestný čin šíření poplašné zprávy (paragraf 357 trestního zákoníku).
Na Petra Piťhu bylo podáno trestní oznámení. A pak se stalo něco, co je skoro stejně neuvěřitelné, jako spojovat zřízení azylových domů pro týrané ženy s budoucností, ve které budou lesbičky a gayové vládnout světu (ano, i tohle v kázání skutečně padlo).
Na reflex.cz byl uveřejněn článek, který spojoval trestní oznámení podané na Petra Piťhu s ohrožením svobody slova (článek nezmiňoval, že oznámení nebylo podáno kvůli osobním postojům kněze, ale na základě toho, že podal klamavé informace o obsahu mezinárodní úmluvy).
Svoboda slova je něco, o čem se v poslední době hodně mluví – myslím, že mnozí lidé si ji představují jako právo říci kdekoliv cokoliv, beztrestně a bez toho, aby zazněla kritika z druhé strany. Hnací silou tohoto předefinování základního demokratického principu je neochota a neschopnost čelit důsledkům svých vyjádření, stejně jako neochota a neschopnost dohledat si potřebné informace a odlišit názor od pocitu. A na sociálních sítích to platí dvojnásob.
Na článek zveřejněný na reflex.cz jsem reagovala. V komentářích jsem uvedla, co je skutečným důvodem trestního oznámení na Petra Piťhu i co je skutečným obsahem Istanbulské úmluvy.
Odpovědí mi bylo (necituji přesně, komentář byl dlouhý) „… na co potřebujeme smlouvu, to nemají homosexuálové práv dost? Muslimové by je stejně všechny zabili a některé ženy se jich zastávají…“.
To a obvyklá vlnka nenávisti vyplývající ze zmatku v hlavách pisatelů cítících se v ohrožení prakticky ze všech stran (zmatek v hlavách některých byl tak veliký, že se snížili k osobním urážkám v rámci mého soukromého facebookového profilu – rukojmím tohoto výkřiku do tmy se stal příspěvek o Miladě Horákové).
Má máma si myslí, že mým problémem je, že jsem se nikdy dostatečně ohrožená necítila (tedy kromě dětské nedůvěry vůči přehradám a žebříkům), takže jsem nezvýšila stupeň zabezpečení svého profilu, nedošlo ani k blokaci dotyčného komentátora (svoboda projevu?).
Více mě zaujala neschopnost upustit od teorie „homosexuálně-genderového spiknutí“, kterou do hlav jiných diskutujících Petr Piťha nasadil (a samozřejmě okamžité nesmyslné spojení s migrační krizí). Proč dnes lidé tak moc nechtějí znát pravdu? Nejspíš to souvisí s obecným anti-intelektualismem.
Intelektuálové byli vždy osinami v …patě jakékoli totalitní (či k totalitě spějící) společnosti. Nechuť myslet vyvolává nechuť k lidem, pro které je myšlení podstatou existence. Fakta pak začínají být irelevantní, rozhodují emoce s fakty spojené. Trestně stíhaný premiér, sprostý prezident, lhající kněz – jen když umí zahrát na tu správnou populistickou notu.
V lidech je stále silně zakořeněn strach z totality a represí – měla bych podotknout, že jsem za svůj komentář ke „kauze Piťha“ získala i nepřímé obvinění z touhy po lynčování. Jsem feministka a Istanbulská úmluva je pro-feministický dokument, což v emocionálním labyrintu jinak pustých myslí značí nerozlučné spojení s totalitním režimem (lhostejno jakým, někdy jsem označována jako „feminacistka“, někdy jako „feministická soudružka“, to podle politického zaměření dotyčného.
Označen je totalitní směr, kterého se bojí nejvíc. Plus ženská práva vyděsí určitou skupinu vždy a spolehlivě, napříč spektrem.). Totality se tedy lidé bojí. A v té hrůze k ní směřují. Ve strachu z propagandy věří – propagandě. Tedy pokud se tváří jako „ta jejich“. Mnozí lidé mají rádi, když někdo dělá věci „pro ně“.
Od toho je ovšem jen krůček k tomu, aby někdo dělal věci „za ně“. V případě myšlení to ovšem některým zřejmě nebude vadit – ničeho si totiž nevšimnou. Lidskoprávní hnutí jsou mimořádně nediplomatická – na rozdíl od těch populistických, která něco říkají a něco jiného myslí (a tiše provozují).
Lidskoprávní hnutí (mezi která patří i feminismus) totiž věří v člověka. Kdyby nevěřila, nebyla by lidskoprávní. Víra v člověka vede k bojí za svobodu. Skutečná svoboda je ta, ve které člověk přebírá zodpovědnost za svá slova i své činy. A tahle skutečná svoboda je to, co se stává pro mnohé ještě větším strašákem než totalita. Spojení hnutí za ženská práva s totalitou je tedy zcela paradoxní, ale v mysli ovládané emocemi dvě děsivé (byť protikladné) věci vytvoří vazbu snadno.
Domnívám se, že to se stalo i v případě kázání Petra Piťhy – v jeho umírajícím světě je boj za ženská práva stejně ohrožující jako homosexualita, tak si vytvořil takový podvědomý oslí můstek. A pár lidí ho na něj následovalo.
Proč je ale tedy skutečná svoboda tak strašná pro určitý typ lidí? Možná je pro ně jen nepředstavitelná. Neznámo je vždy děsivé. Hic sunt leones.
Proto i boj za lidská práva (žen, menšin…) v celospolečenském kontextu připomíná jízdu na trase Plzeň-Praha, přičemž řidič raději obrátí vůz zpět už u Rokycan, aby Prahu náhodou nepřejel a neocitl se v Krkonoších.
Nebojte se lvů. Není snadné přežít v divočině plné názorů, kultur, charakterů a minulých křivd. Ale je to mnohem lepší než ZOO.
Autorkou článku je Milena Hasalová
