Co chodím na vysokou školu, nestačím děkovat. Většinou se to stává v budovách strojní nebo jiné technické fakulty, kde samozřejmě potkávám více kluků než v jiných prostorách univerzity. Stává se to ale i v menze nebo na tenisových kurtech. Nevycházím z údivu, kdykoliv mi dá jiný student či profesor přednost ve dveřích, někdy mi pánové dokonce dveře otevřou a podrží!

Proč mne to tak fascinuje? Každá žena, ale i většina mužů kolem mě namítne, že by to mělo být naprosto samozřejmé!

Hodně kluků, žádný gentleman

Jenže není. Na střední škole jsme byly malá skupinka a skoro celé čtyři roky jsme většinu času téměř všechny držely spolu. Po chodbách poměrně veliké elektrotechnické průmyslovky plné chlapeckých tříd s označením od A do M se pohybovala jen hrstka dívek. Moc žabomyších válek jsme nezažívaly, nerozdělovaly jsme se do uzavřených kruhů kamarádek, protože to snad ani nešlo. První hádky jsme mezi sebou měly vlastně až v polovině čtvrtého ročníku před maturitním věnečkem, jak už tomu tak většinou bývá.

Když se mě lidé ptají, na jakou střední školu jsem chodila, většinou se nad mojí odpovědí pozastaví a po chvíli prohlásí, že jsem se tam jistě mezi kluky měla jako v bavlnce. Opak je pravdou.

Dnes se sice s kamarádkami smějeme při vzpomínce na to, jak jsme pět minut čekaly u dveří, do nichž se cpaly davy pánů, kteří by nás samým zapálením málem porazili a ušlapali, a ani jeden z nich nenechal těch šest, sedm ženských vyjít ven, ale byly chvíle, kdy jsme si opravdu nedokázaly zachovat chladnou hlavu.

Kluci, se kterými jsme měly společné hodiny, nebo je dokonce považovaly za kamarády, nás nikdy nezdravili. „Možná se jen stydí,“ říkala jsem si a párkrát jsem to s úsměvem zkusila jako první. Marně. Jestli zabručeli nějaké opětované ,,ahoj“, nevím, spíš o tom pochybuji… Ani při následujícím shledání se nepoučili a nevzpomněli si, že muž má zdravit ženu. Častokrát jsem se pak dozvídala kolující drby o tom, jak jsem nafoukaná, jelikož nezdravím JAKO PRVNÍ!

Holky lehčí to maj

Že jde o špatnou, upadající výchovu od rodičů, by napadlo nejspíš každého, jenomže oni nemohli vidět žádný vzor ani mezi učiteli. Ve školní jídelně nikdy nebylo některým poměrně mladým kantorům hanba předběhnout pár holek ve frontě nebo v čistě ,,pánských“ třídách srážet něžné pohlaví a znevažovat náročnost jejich studia, tvrdit, že to mají jednodušší a kdesi cosi… Tohle bylo a stále je více ponižující než fakt, že vám spolužák nebo mladý učitel nedá přednost ve dveřích.

,,Páni, to muselo být jistě náročné studium!“

,,Teda, neznám moc holek, které by to zvládly!“

Upřímně řečeno nemohla jsem pak ani uvěřit tomu, že mi lidé „mimo střední školu“ projevují uznání. Všichni studenti oboru informační technologie museli bojovat s tou stejnou matematikou, fyzikou, s jazyky… Kamenem úrazu se stalo to, že dívky si pak spíše vybíraly zaměření doplněné o ekonomii a účetnictví, zatímco kluci šli hlouběji do programování, počítačových sítí a databází, přestože ani holky technické předměty samozřejmě neminuly a musely se s nimi prát. Vlastně ani nevím, kdy, jak, kdy a proč vznikla fáma, že to mají snazší, naopak si myslím, že bylo třeba o to víc prokazovat své schopnosti.

Když byl na chodbě ještě v prváku vyvěšen seznam studentů s nejlepším prospěchem a kluci kolem mě četli mé nebo jiné ženské jméno, několik z nich se začínalo bouřit, že to není spravedlivé…

Gentleman – ojedinělý, ale žádoucí

Vrcholem byla nutnost vycouvat z původního plánu maturitního plesu. Původně se naše třída spojila s pány z technického lycea, ale jejich opovržení bylo nakonec tak silné, že nám nic jiného nezbylo. Jistě si umíte představit, kdo byl nakonec ,,ten špatný“, ovšem urážky stojící za naším rozhodnutím, už nikoho moc nezajímaly.

Abych jen nehanila, vyměnili jsme technické lyceum za jinou třídu z elektrotechnické průmyslovky, kde se nakonec našlo několik vzácných pokladů, které jakoby se čtyři roky někde schovávaly.

Nerada bych všechny házela do jednoho pytle, ovšemže moji střední školu nenavštěvovali samí nezdvořáci, jenomže s těmi ojedinělými ,,gentlemany“ jsem se buďto nesetkávala, nebo se možná právě takoví nechávali strhnout davem. Nemyslím, že jde o raritu elektrotechnické průmyslovky, podle vyprávění se dnes kolikrát doslýchám o zkušenostech jiných žen ze škol, ale i z pracovišť.

Chci tím vším říct, že ani dnes zdaleka ne vždy a všude mohou ženy cítit uznání, respekt nebo alespoň kapku slušnosti. Častokrát musíme bojovat a prosazovat se ještě usilovněji než muži.

Autorkou článku je Helena Žáková, foto: Pixabay.com