Je odpoledne. Za okny svítí slunce a na ulici běhají děti. Evropský mír a klid. Nevím, jak je teď v Rusku. Tuším ale, že tam někde v cele sedí Nadiya Savchenková. Důstojnice ukrajinské armády, pilotka a poslankyně ukrajinského parlamentu. Žena, která bojovala ve válce za svobodu a svoji vlast. Ruská justice ji poté, co byla unesena separatisty a zatažena do Ruska, odsoudila na dvaadvacet let za mřížemi. Nepodělala se. A za to jí patří velký dík.
Na začátku příběhu jedné mladé ukrajinské ženy stála pověstná ruská žíznivost a nenasytnost. Nedáte? Vezmeme si sami. Neposloucháte? Chcete být svobodní? Pošleme armádu. Co jen z nedávné historie nám to připomíná? Od doby, kdy z Československa odešel poslední ruský voják, uplyne teprve šestadvacet let.
Anexe Krymu proběhla hladce. Ukrajina je rozdělená a na východě se pořád bojuje. Je to válka a ve válce umírají lidé. Třeba i ruští novináři, z jejichž zabití je obviněna čtyřiatřicetiletá Nadiya Savchenková, navigátorka bitevního vrtulníku Mi-24 a od listopadu 2014 také poslankyně ukrajinského parlamentu. Jako zástupkyně ukrajinského lidu byla zvolena už v ruském vězení. V červnu 2014 ji zajali proruští povstalci na východě Ukrajiny, kteří ji předali ruským zástupcům. Obviněna byla z toho, že navedla střely, jež zabily dva ruské novináře, kteří se pohybovali v blízkosti proruských sil.
Ruská prokuratura pochopitelně poklonkuje režimu. Tedy Putinovi. O tom žádná. A tak nepřekvapí, že v červenci loňského roku bylo obvinění už kvalifikováno jako vražda. Proces se Savchenkovou se táhl, protahoval a napínal. Ruský prokurátor nakonec letos v březnu navrhl odsoudit ukrajinskou pilotku na 23 let. Nakonec dostala o rok méně. Na konci soudního procesu začala důstojnice držet hladovku, kterou později rozšířila na tzv. suchou hladovku, kdy nepřijímala ani vodu. To na protest proti bizarní komedii zvané soud.
Poté, co jí demokraticky smýšlející lidé po celém světě vyjadřovali podporu, začala alespoň přijímat vodu. A při soudním stání se držela statečně: protiprávně vězněná, zajatá a odvlečená do Ruska odmítla přistoupit na hru nedemokratického režimu a obhajovat se. Bez respektu, bez bázně. Respektovat soud, který nerozhoduje podle demokratických principů nelze. Je to jediná obrana v absurdní hře, kde jde hlavně o to neztratit sama sebe a své hodnoty. To se jí podařilo. A před její statečností lze jedině smeknout klobouk.
Pro ruskou prokuraturu sloužící režimu je Savchenková velké sousto. Žena, která se nezalekla. Připravena zemřít za hodnoty. Za svoji zemi. Za svoji důstojnost. To se dnes nenosí ani u mužů. Ve své závěrečné řeči například řekla: „Já neuznávám žádnou vinu, ani rozsudek, ani ruský soud. V případě odsouzení – odvolání nebude. Chci, aby celý civilizovaný demokratický svět pochopil, že Rusko je země třetího světa s totalitním režimem a diktátorem, tyranem, který plive na lidská práva a mezinárodní právo.“
Zmínila se také o tom, že se jednou na Ukrajinu vrátí. Živá, nebo mrtvá. A když zemře, přijde její sestra. „Pokud ji odsoudíte – na její místo přijde má matka, je jí 77 let. Odsoudíte i ji? Pokud ano, na její místo se postaví má kamarádka, můj přítel, a následně další Ukrajinec za Ukrajincem! A pamatujte – všechny prostě nezavřete! A když tady budou stát mí krajané, poctiví a slušní Rusové ze sousedních domů začnou přinášet horký čaj, sendviče a přikrývky, protože každý z nich chápe, že ve stejné situaci může být příště dítě někoho z nich. Ve vězení národů s názvem Rusko! Takhle začíná Majdan! Tohle potřebujete?! Vy se toho bojíte jako ohně! Takže pro Kreml je lepší, aby mě vrátil zpátky na Ukrajinu co nejdříve, a živou!“
Příklady táhnou, říká se. Kéž by. Kéž bychom dokázali být v téhle době, kdy je na slova, jako je pravda, láska, demokracie a svoboda, zase pliváno, stateční. Alespoň natolik, abychom svému sousedovi nahlas dokázali říct: Ne, takhle to není. Já pořád věřím v lásku, svobodu, demokracii. Pravda vítězí. I když někdy opožděně.
Putin zatím sčítá body. Prý mu to moc nejde. Na Rusko dopadají ekonomické sankce, i když propaganda tvrdí něco jiného. Politici v Bruselu se zpomaleně radí. Nikdo nemá pořádné „gule“, aby se sebral a pro Savchenkovou dojel.
A tak budeme čekat, co se stane. Zatím na svobodě, kterou si necháváme kousek po kousku ukrajovat i tady, v České republice. Sice bez ruských vojáků, ale s ruskými agenty za zády, tajnými službami, propagandou a prezidentem, který si poplácává záda s diktátory.
Nadiye Savchenkové budou ubíhat roky ve vězení. Možná se jednou vrátí na Ukrajinu živá. Možná se konečně pochlapí někdo ze západních politiků a konečně rázně vrazí Putinovi políček.
A když ne? O statečnou ženu pomalu opadne zájem médií. A pak i lidí. Případ vyšumí. A kdo ví, co se přihodí potom? Možná, že jednou natočí američtí filmaři o Savchenkové film. Třeba skončí happy endem.
Ještě by na to byl čas.
Free Savchenko. Free Ukraine.
Autorkou článku je Jana Poncarová
