Do knižního e-světa vlétla Povídková degustace Martiny Hudečkové

povideg

S některými si lámeme hlavu a jiné děláme automaticky. Jaké si oblékneme tričko; jestli někomu zachráníme život. Jestli si dáme ještě jednu sklenku nebo strávíme příjemnou sobotu bez bolehlavu. Na koho se usmějeme. Jakou si přečteme knihu. 

Rozhodnutí.

Malá i velká, důležitá i zdánlivě malicherná, vědomá i spontánní.

A jejich následky. Naši průvodci tíhou i lehkostí každého dne.

Povídková degustace je o nich. O rozhodnutích. Následcích. A o nás, kdo je tvoříme a žijeme.

Povídky, které voní kávou a nadějí, si můžete zdarma stáhnout tady.

Ukázka z povídky „Třináctá komnata“:

„Možná ano,“ řekl tehdy po krátké odmlce vyplněné dusivým tichem a odešel ze třídy. Od té doby jsme ho neviděli. Do konce školního roku zbýval měsíc a suplovala u nás ráčkující tělocvikářka. Vtipná i smutná náhrada za koktajícího učitele češtiny.

A pak jsem ho potkala na józe. Po deseti letech. Nemůžu ani říct, jestli mě poznal, protože mi nevěnoval jediný pohled. Neexistovala jsem pro něj tehdy ani teď. Cvičil dvě řady přede mnou a já se musela soustředit na dýchání intenzivněji než obvykle.

Mozek mi pořád dokola přehrával scénu, která jeho odchodu předcházela. Jak se zapáleně rozvyprávěl o své  hudební vášni a jak mu u toho svítily oči, ač jeho hlas vytrvale zakopával o první písmenko každého slova. Nemělo cenu snažit se vzpomínku odehnat. A tak jsem se ji pokoušela alespoň přeprogramovat na později, jako když ráno odkládám budík, ale ani tenhle kompromis neprošel. Naléhavě se vracela a nabalovaly se na ni další. Na chvilku pomohla závěrečná meditace. Pak nás přivítala realita.

Začala jsem rolovat podložku a pozorovala, jak se u pana učitele zastavila lektorka.

„Jak se vám daří, Marku?“ zeptala se.

Moje nervozita polevila: chodí sem pravidelně. Pokud se neodvážím oslovit ho dneska, budu mít ještě příležitost.

„Dobře, děkuju,“ odpověděl bez zadrhnutí.

V šatně bylo zamlženo a nedýchatelno. V rychlosti jsem se převlékla a poctivě navoněla. Vešla jsem do prostoru recepce, právě když si Marek zavázal druhou botu a zvedal se k odchodu. Během vteřiny jsem vklouzla do svých hippie nazouváků a následovala ho. Stihl mi ještě přidržet dveře.

Ostych byl oficiálně přemožen zvědavostí.

„Dobrý den,“ začala jsem originálně a červeň se mi nahrnula do tváří.

 

Přidejte svůj komentář.