Jsou dvě ráno a já se potloukám po liduprázdným náměstí a přemejšlím, jak se mám asi jako dostat domů. Čekám na tágo. Nikde ani noha, tu a tam se připotácí nějakej vožrala. „Tys zase dopadla, holka…“ Pak mě napadne, že to vlastně zas tak špatný není, alespoň budu mít co vyprávět kamarádům, který ze mě poslední dobou vážně nemůžou. A celej večer se mi navíc honí hlavou myšlenka, že musím zůstat, protože o tom strašně moc chci napsat. Jsem vlastně zvědavá, jak to dopadne. „Doufám, že nám aspoň změníš jména,“ povídá mi jeden z nich. Odfrknu si, že to teda nezměním. V jejich zájmu. Protože bych ty tři musela překřtít na Ožralé hovado, Blbec, kterej si o sobě myslí, že je gentleman, a Bohužel zadanej.
Jsem psychicky na dně ze školy, ale je krásnej jarní večer, a tak si ho pro jednou nebudu kazit. Jdu na pokec s kamarádkou a cestou do čajovny úplnou náhodou potkáme mýho kamaráda Honzu. Chvilku se bavíme o něčem, na čem jsme se posledně neshodli, a on mou kritiku přijme jen částečně. Pak začne bejt docela milej. Zeptá se, jestli se za ním stavím v Hifáči. Prý mě doprovodí domů, ať nemusím jít sama. Taková ochota je dneska u kluků celkem nevídaná, takže přijímám. Alespoň se můžu zdržet ve městě déle.
Hifáč je vážně pajzl. Nakonec tam u stolu zůstanu já, Honza a jeho dva kamarádi. Po dvaceti minutách konečně pochopím, že už jsou asi trochu nadraný. Všichni až na Petra. Ten mi připadá moc fajn. Má evidentně dobrej vkus na muziku a taky chodil na stejnou střední školu jako já. Jedinej se tady chová normálně. Líbí se mi. Trochu připomíná kluky z knížek, který jsem četla, když mi bylo třináct. Má hezkej úsměv i hezký voči a navíc si zapamatuju jeho jméno hned napoprvý. Kámoš barman mu jde po chvilce připomenout, že je zadanej. Škoda.
Honza vytáhne něco, co přede mnou vytahuje pořád. Chce se bavit o mém bývalém, což je teda ale vážně vůl, to mi fakticky věřte. Nakonec z něj vypadne, že plně chápe jeho chování ke mně a taky důvody, proč se se mnou rozešel. A vysvětlí mi, že jsou vlastně voba dva stejní, že voba dva mají rádi holky, co se nechaj od chlapů ochraňovat a o který se můžou starat a to já nejsem. A taky jsou prý voba gentlemani. Honza je agresivní, protivnej a skáče mi do řeči. Velmi důrazně mi vysvětlí, že je vlastně skvělej a že každá ženská by měla bejt ráda, že na něj vůbec narazila. Většího gentlemana prý svět neviděl a nikdo takovej jako on už prostě nežije. Leda tak muj bejvalej, haha.
Pořád na mě dělá „pšššt. Tak mu jednu napálím. Už toho mám fakt dost. Chvíli čumí, jak kdybych spadla z višně, a už si to sere k baru pro další pivo. A je čím dál tím víc ožralej. Chci pryč, ale už je pozdě, jsem závislá na tom, že mě dovede domů. Teď se bojím. Nechala jsem se zahnat do úzkých. A on si myslí, že zůstávám kvůli němu. Nakonec jdeme hrát šipky. Kluci se mi posmívají, nejde mi to, ale když začnu vyhrávat, přestanou. Honza je poslední a sedí zhrouceně na židli. Sice mě ve výsledku předstihne Petr, ale Honza stejně prohlásí, že mě chtěli jako správní gentlemani nechat vyhrát, a proto hru schválně kazili. Aha. Jasně.
Kuba má vážně dost. Když se mě bůhvíproč zeptá, jestli mám na kundě vytetovanýho motýla, zůstanu na něj zírat s otevřenou pusou. S Honzou se chvíli dohaduje o tom, jestli tam vůbec mám něco vytetovanýho, a podobný hlášky sype z rukávu jednu za druhou. Prostě blbec, no. „A kolik jsi měla kluků? Neumíš to spočítat, co?“ prohlásí. Oba dva se válí smíchy po židli. Asi jim už úplně hráblo. Je to vlastně legrační, protože takoví ubožáci mě nikdy v životě nemůžou urazit a jim to vůbec nedochází.
Petr celou dobu nenachází slov, hází po mně nechápavý pohledy. Ale že by něco udělal a zastal se mě? Kdepak. „Já tě strašně obdivuju,“ řekne. „Jak to tady úplně v pohodě zvládáš. Klobouk dolů. Nechápu, proč jsi ještě neodešla.“ Hm, možná proto, že nevím, jak se v tuhle hodinu dostat domů. Vkládají se do toho ale Honza s Kubou a tvrdí, že jsem ještě neodešla kvůli Honzovi, protože jsem do něj blázen. Ten začne tvrdit, že můj největší problém je to, že si myslím, že mě všichni nenáviděj. Stejnou větu doplní prohlášením, že můj největší problém je to, že si myslím, že mě všichni milujou. Jeden z nás asi vážně není normální…
Konečně se zvednu ze židle a vyběhnu ven z Hifáče, protože tohle je moc. Už je mi fuk, jestli v tuhle hodinu půjdu domů sama, všechno mi připadá lepší než jejich přítomnost. Honza se ani neobtěžuje mě následovat. A když čekám na tágo, projde kolem mě a ani si mě nevšimne. Šedesátiletej taxikář mi pak řekne, že jsem roztomilá gazelka nebo co, a pozve mě na rande. Hm, tak tímhle taxíkem už nikdy.
No, nakonec si říkám, že jedna z těch kardinálních blbostí, která z Honzy během večera vypadla, byla celkem moudrá. Někdy vás lidi zkrátka milujou a nenáviděj zároveň. Milujou vás, a tak vás radši nenáviděj. Teda láskou bych to asi přímo nenazývala. Jednoduše řečeno nemaj na blízku nikoho, kdo by ukájel jejich touhy. Neví, jak jinak se s tím vypořádat než čistým kreténstvím.
Autorkou článku je Helena Žáková. Foto: pixabay.com
