Nemůžu se dočkat pátečního večera. Uvidím přece své kamarádky ze střední! Na chvíli zapomenu na studentské trable, zavřu oči a vrátím se do bezstarostných okamžiků, kdy jsme se o přestávkách smály vtipům, jakým jsme rozuměly jen my samy. Naše setkání je ale jiné, než jsem očekávala. Na konci večera upaluji, co mi nohy stačí, zpátky do světa přednášek a kreditů…
Semestr běží teprve tři týdny. S kamarády z oboru během přednášek jančíme, že všechny ty semestrální práce a úkoly nestihneme vypracovat. Když vyrážíme první středu po prázdninách na párty, vyprávíme si letní zážitky, sníme o cestování, tak trochu pomlouváme spolužáky, kteří nám nesedí, a naříkáme, že druhý den pravděpodobně umřeme. Tohle je teď náš život. A já zapomínám na to, že existují i životy úplně odlišné od těch našich, životy odehrávající se za hranicemi univerzity.
Dívky, které svůj život už prožily
Po prožití báječného léta a několika náročných dnů ve škole se zoufale těším na své přítelkyně ze střední. Někdy se mi po tom období opravdu stýská a říkám si, že bychom se měly vídat častěji. Dívek bylo přece na průmyslovce tak málo! Stále jsme mladé! I ony tvrdí, že je jim smutno, ale mám pocit, jako kdyby pro ně mládí dávno skončilo.
Touží po svatbě a po miminku. Mají přítele a jsou přesvědčené, že jiný přijít nemůže. Dívám se na svou kamarádku, která šla do vztahu s tím, že si není jistá. Zamilovaná nebyla. Ačkoliv jsem střední školu „propařila“ právě s ní, ona si po maturitě oblékla tepláky a zavřela se doma. Na diskotéku by ji přítel nepustil a prý se jí už nelíbí ani herci ve filmech. Na první fakultě studium nevyšlo, tak zkouší druhou, ale proč to vlastně dělá, jestliže se chce vdát a mít dítě?
Uvědomím si, že jsem na to ještě v životě nepomyslela. A kdy taky? Pro mě byl prvák na vysoké tak náročný, že jsem v hlavě neudržela nic jiného než starosti spojené se studiem. Ve volných chvílích jsem jásala, že nemusím počítat matiku! Navíc jsem se pohybovala mezi lidmi, kteří chtějí to samé co já. Nenapadlo mě, že v mém věku může někdo smýšlet naprosto odlišným způsobem.
Studentky jsou kariéristky
„Nechybí ti v životě něco?“ ptají se mě holky ze střední. Nejdřív otázce nerozumím, a tak naprosto automaticky odpovídám, že mi chybí prázdniny, protože o prázdninách jsem mohla psát, cestovat, jezdit na kole, běhat, chodit na pivo s kamarády a na kafe s kamarádkami a v neposlední řadě prožívat křehká letní okouzlení… Tohle ale na mysli nemají.
Snažím se jim vysvětlit, že plánuji ještě minimálně čtyři roky věnovat studiu, pokud všechno dobře půjde. Chci chodit mezi lidi a hezky se oblékat, tancovat street dance a bachatu a být nezávislá. Možná budu podnikat, možná ne, možná vycestuji do zahraničí na delší dobu… Kdo ví? Dozvídám se, že nejsem rodinný typ, že jsem kariéristka. Znamená to, že každá dívka, která chce studovat, je kariéristka? To snad proboha ne!
Nečekaným útokem jsem překvapená. Stojím si za svým. „Kdybych měla popsat, co momentálně cítím, řekla bych, že nejsem typem pro děti, rodinu, dokonce ani pro to mít kluka,“ bráním se. „Jenže teď je mi dvacet. Třeba se to změní za minutu, za dva roky, za deset let nebo taky nikdy. Nevím.“
Sňatky z rozumu
Zazvoní mi telefon, volá kamarád, který chce být už dlouho víc než kamarád. Unaveně vypínám zvonění. Děvčata už vědí, o koho se jedná. Diví se, proč do toho nepraštíme, vždyť ještě před pár měsíci jsem byla na vážkách… Mohla bych s ním přece plánovat svatbu a mít děti. Pokrčím rameny a nechám se slyšet, že „sňatek z rozumu“ nehledám, že mezi námi nepřeskočila jiskra, přestože je mi s ním celkem dobře, vždyť v létě jsem si připomněla, jak je to pěkné, když se mi někdo doopravdy líbí. „Až se objeví další vášeň, půjdu do toho, a kdo ví, jak to dopadne,“ deklaruji. Dívky mi nerozumí, vždyť jsem tvrdila, že vztah nechci!
Prožila jsem půlrok s hezounem z posilovny, který neměl v hlavě nic než svaly, prožila jsem rok s klukem zdánlivě slušným, ovšem pak se z něj vyklubal bezpáteřní zbabělec, prožila jsem i lásku, na jakou se nezapomíná… Teď jsem zklamaná a přemýšlet nechci. Když jsem posledně přemýšlela o klukovi, rozhodla jsem se ignorovat fakt, že se mi mnohem víc líbí jeho kamarád, a neposlouchala své srdce. „Šla jsem do toho prvního“, přestože v hlavě jsem měla „toho druhého“. Šlápla jsem těsně vedle a teď mám pocit, že možnost volby jsem tímto přehmatem ztratila. Proč tedy dělat něco z rozumu, jestliže se to stejně ukáže jako největší chyba na světě?
Kamarádky tvrdí, že už jsou „vybouřené“. Tohle už mají za sebou. Fajn. Já to za sebou ještě nemám.
Autorkou článku je Helena Žáková. Foto: pixabay.com
