Time management. Ten pojem je prestižní a dokonce se na něj pořádají školení. Doba totiž dospěla tak daleko, že neumíme hospodařit s něčím tak důležitým a cenným, jako je čas. Chceme toho stihnout tolik, že nás nedostatek času až dusí. Když dofuníme až na konec dne, zjistíme, že jsme stejně všechno nestihli.
Prý toho stíhám hodně. Řekla mi to nedávno kamarádka (které toho mimochodem taky stíhá hodně). Když jsem se zamyslela, je možné, že některým lidem se může zdát, že toho dělám opravdu hodně. Někomu jinému by se mohlo naopak zdát, že bych toho mohla dělat ještě víc. Kamarádka mě dokonce požádala o radu, abych jí prozradila svůj recept na time management.
Přemýšlela jsem. A dospěla jsem k následujícímu:
- Dělám to, co mě baví. A jak se říká, s chutí do toho a půl je hotovo. Práce, do které se vrhám s láskou a nadšením odesejpá jaksi rychleji.
- Neodkládám nepříjemné úkoly. Ráno začínám práci tím, na co se nejméně těším nebo co je obtížné.
- Mám plán. Pracovní den i týden mám rozplánovaný. Píšu si, jaké články budu tvořit nebo na jakou schůzku musím zajít. Současně si nechávám časovou rezervu na nenadálé události.
- Vyplňuji prázdná okna. Občas se stane, že schůzka odpadne. V takové chvíli neházím nohy na stůl, abych lelkovala, ale začnu pracovat na jiném úkolu – připravuju si podklady, hledám témata článků (ono se vždycky něco najde).
- Neposedím. Svojí roli hrajou určitě i geny. Když prý děda za mlada kosil louku a přecházel z jedné strany na druhou, při chůzi brousil kosu (ostatní se zastavili a brousili, když došli). A takových příhod je víc. Navíc už odmalička trpím neposedností, která se mě drží dodnes.
- Jsem rychlá. Na to bych málem zapomněla. Je pravdou, že většinou jsem s úkoly byla hotová dřív, než ostatní (ve škole, v zaměstnání…). Někdy ale rychlost přechází ve zbrklost a to se musím krotit. (Už jsem vám říkala, jak jsem při rychlém uklízení po narozeninové oslavě spálila i tisícovku, která se mi „přimotala“ do balících papírů?) Takže rychlost není vždy výhoda. Na druhou stranu, když se jí naučíte pořádně ovládat, může v mnohém pomoct.
Čtěte také: Proč pořád nestíhám?
Každý den není posvícení. To je jasné. Občas taky nestíhám. Když je den blbec, potřebuju dopsat náročný text, do toho volají klienti kvůli poradenství a vím, že za chvíli musím odejít, abych se přepravila včas na schůzku… V takovém okamžiku nemám daleko k lehké panice. Většinou mě ale pocit chaosu zaplaví jen na chvíli. Než si uvědomím jednu podstatnou věc. Ono se to nezblázní. Naši předci říkali v trochu jiné souvislosti: co mohu, to mohu, zbytek nechám na Bohu.
Jednoduché a velmi osvobozující.
Ať stíháte vše podstatné!
Jana Poncarová
