Andrea Rošková: Nejvíce se vyžívám v tetování prasečích kůžiček

Andrea Rošková je ze Slovenska a je jí 25 let. Na střední škole studovala propagační grafiku na Škole užitkového výtvarnictví Josefa Vydry v Bratislavě. Do Plzně pak přišla kvůli studiu na vysoké škole, Fakultě umění a designu Ladislava Sutnara, kde to bylo nejprve bakalářské studium v ateliéru Mediální a didaktická ilustrace, nyní magisterské na stejné škole v ateliéru Intermédia. Je charismatická, skoro pořád se usmívá a část vlasů vlevo si barví na šedivo. To je její poznávací znamení.




Věnuješ se spoustě formám umění. V čem ses našla? Nebo se hledáš?

Vždycky jsem si myslela, že doma se cítím v ilustraci. Ale v rámci studia jsem zjistila, že ilustrace mi vůbec nestačí a že se chci vyjadřovat všestranněji a umění se věnovat komplexně. Přirozeně mi ale nestačí věnovat se jen jedné věci a mám potřebu utíkat k různým formám výpovědi. Momentálně jsem ve fázi, kdy používám hodně textil, vyšívám a mám potřebu projevovat se prostorově. Miluji konceptuální umění. Na začátku mé tvorby stojí vždy koncept, až pak následně se rozhodnu, jaké médium použiju.

22291696_10214844561175907_1938596971_n (1)

Čím vším se zabýváš? Co tě znám a sleduji, mám pocit, že je toho opravdu hodně.

Zabývám se vyšíváním a práci s látkou, které se odborně říká textilní manipulace (tomu výrazu se musím smát). Dále ilustruji a v rámci ilustrace jsem se dostala k tetování. Co se týká tetování, věnuji se ručnímu tetování, neboli handpoku. Ale nejvíc se vyžívám v tetování prasečích kůžiček, které vkládám do lahví. Všechno to začalo kvůli mé bakalářské práci, která byla na téma experimentální komiksový projekt, v rámci které jsem zpracovávala povídku do komiksových panelů, které byly tetovány do prasečích kůží naložených do lahví. Celá instalace byla mým prvním intermediálním dílem, ve kterém jsem pracovala se zvukem a světlem. V současnosti se podílím na vizuálu designového obchodu Originál, kde jsem aktuálně pravou rukou majitelky.

Prasečí kůžičky…jak ses k nim dostala? Zní to trochu morbidně.
Nebylo to úplně lehké, ale v Plzni je jedno skvělé řeznictví, kde mi je na objednávku dodají. Dodnes se baví tím, když zavolám s prosbou o kilo kůžiček. Myslím, že jsem jediná, kdo má o ně takový zájem. Začínající tatéři se na nich učí tetovat, ale s lidskou kůží se to srovnat moc nedá. Je mnohem tvrdší.

22237279_10214844564815998_909550745_n

Mimo jiné se věnuješ ručnímu tetování, tzv. Handpoke, které zažívá v současnosti velký boom. Čím myslíš, že to je?

Myslím, že ruční tetování je lidem mnohem přístupnější než tetování strojkem. Je to finančně méně nákladné a může ho doma na koleni dělat vlastně každý, ale bohužel lidé často končí na infekčním. Zapomínají na to, že při ručním tetování se musí dodržovat stejné hygienické postupy jako při tetování strojkem, akorát ti stačí jehly a nepotřebuješ strojek.

Co říkáš na to, že dnes už skoro nepotkáš člověka, které by nějaké tetování neměl. Nezbláznili jsme se tak trochu? Přece jen je to na celý život.

Sama raději pracuji s lidmi, co ještě žádné nemají. Před každým takovým tetováním si sedneme a povídáme si o motivu, popřípadě důvodu, proč ho vlastně chtějí. Mám ráda jejich napětí a svým způsobem i strach, jak to celé bude probíhat a následně se vždy ráda pobavím tím, jak to celou dobu prožívají a vlastně zbytečně. Pár klientů u toho i usnuli. Čím déle s tetováním pracuji, tím víc si vážím toho, když mají lidi dopředu promyšlené co si dají vytetovat a zvažují to nějakou delší dobu a není to jen módní výstřelek. Ráda komunikuji se zákazníkem a dílo vytváříme společně. Myslím, že žádný tatér nemá v oblibě jednání na způsob „tohle chci vytetovat a tečka“.

20728280_1661690767197237_5318478735237314702_n

 Jak se vidíš za pár let? Máš v plánu se tím, co děláš, živit?

Určitě se chci živit uměním, ale zatím v té mé všestrannosti hledám konkrétní cestu. Je to pro mě náročné, vybrat si jednu věc, které se budu věnovat většinu mého času, uživí mě a k tomu mě bude dostatečně naplňovat.

Pokud chcete Andrejky věci vidět, nebo si něco koupit, možnosti tu jsou: 

Autorkou článku je Eva Maříková

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *