Proč jsem neadoptovala dítě v Africe? A proč nezachraňuji deštné pralesy? My lidé si přece toužíme pomáhat, je to naše přirozenost. V dnešní době je snadné pomáhat na druhém konci světa. Jenže…
Když jsem potkala člověka, který v Africe sázel stromy, byla jsem unešená tou vznešenou myšlenkou. Jak nádherné a ušlechtilé. Dokud mi nezačal vyprávět, že se rozvedl s manželkou, s rodiči se nestýká a děti vídá jen občas. Zrovna byl na cestě do Nepálu jako dobrovolník pro místní sirotky. Pak ho čekal Ášram v Indii, aby našel vnitřní klid a pak možná domů…i když – jak řekl – ta vidina ho příliš nelákala.
Zůstala jsem jako opařená a vzpomněla si na Amazonii a na Indiána v pouliční restauraci, který se mě ptal, co tam dělám. Řekla jsem mu, že jedu do pralesa. Udiveně vzhlédl od misky fazolí a zeptal se: „Vy u vás doma nemáte lesy?!“
Tak toto zabolelo! A hned jak jsem se vrátila domů, vzala pytel na odpadky a šla uklidit dolů pod barák k silnici ty poházené petflašky.
Seděla jsem tam na hromadě odpadu a chápala to, co mi starý Indián předal. Jak jsem já mohla pomoci druhým, když jsem si nejdřív neuklidila doma? Jaký smysl dávalo létat na druhý konec světa a zachraňovat prales, když prales umírá kvůli tomu, že všechno, co dělám je závislé na ropě, kterou v pralese chtějí vytěžit, abych tam pak já mohla na ropných produktech přiletět a nadšeně držet transparent: Zachraňte prales!?!
Jak jsem mohla pomoci dítěti v Africe, když jsem neuměla naučit svoje vlastní děti, aby si po sobě uklízely?!
Jaký smysl dávalo někam jezdit, machrovat a ukazovat druhým řešení jejich problémů, když to znamenalo obírat je o jejich zodpovědnost za jejich vlastní chyby? Obírat je o sílu najít vlastní řešení? A tím prohlubovat jejich závislost na (osvícené) mně !?
Bylo to stejné jako s dětmi. Nemohla jsem je naučit chodit. Musely x-krát padnout na zadek. Čím déle jsem je držela za ruku, tím později začaly samy chodit. Mohla jsem tam jen být a povzbudit je, že to zvládnou a naučí se to. Samy. Jako se Ella naučila hrát sama na piáno a Zak postavil svůj první domek z cihel na hromadě hlíny. Jeho chyby ho naučily, co udělat příště líp!
Nemohla jsem zachránit Afriku, ani prales, ale mohla jsem začít u sebe. Chodit víc pěšky. Přestat si foukat zbytečně vlasy.
Přestat kupovat hloupé cizí marketingové produkty – zaručeně vita and raw z druhého konce světa a místo toho jít k zelináři na náměstí.
Mohla jsem toho změnit tolik !! Každý den. 365 dní v roce…to není málo! A když to udělá každý z nás? Nebude třeba zachraňovat !!
Africké děti nebudou hladovět a jejich rodiče nebudou muset otročit v dolech na zlato do mého iPhone. Prales nebude umírat, protože nebude potřeba tolik ropy. Mám pokračovat ?
A já si nebudu kupovat své svědomí charitou, nebudu lítat na drahé semináře, abych pak chlastala panáky z pupku Deepaka Chopry.
Budu dělat to, co dává smysl. Třeba se starat o mír u sebe doma. Učit děti na řece Orlici, že když mám jen malou loď, nezabalím si nic, co neuveze. Nepotřebuju víc. To je nejlepší lekce skromnosti, kterou znám. Když jsem já spokojená, je takový i můj svět. Potřebuju tak málo! Svou rodinu a kus chleba, čistou vodu a jedno jablíčko. Jako na vodě. To nejcennější byl smích mých dětí, které pozorovaly říčního raka, cestou sbíraly odpadky po lidech, kteří jezdí do daleké Indi e, okázale pomáhají světu, ale doma si neuklidí.
ANO! I MY TU MÁME LESY ! A jak oně pečujeme ? To vidíme každý den. Nijak. Pohltila nás pýcha. Ovládl nás parazit chamtivosti.
Touha vlastnit a dobývat ! Ty nejvyšší hory ! Ty nejhlubší oceány. Všechno NEJ ! Civilizaci si samozřejmě vezeme sebou a ta na těch horách zůstane jako hromady odpadků…. A jak se do hor dostaneme ? Letadlem, autem…oboje potřebuje ropu a ropa je (jaká smůla ) v pralesech v Amazonii, taky ve Venezuele, na Aljašce…Energie je drahá, ale my na to máme ! Bezva pocit !
Uvnitř jsme neskutečně chudí.
Pomozme nejdřív sobě. Uzdravme sebe a svou rodinu. V ní to všechno začíná i končí. Pak naše děti nebudou muset hledat smysl života na plážích v Goa a budou si vážit rozkvetlé louky za domem. Takové v Goa nemají.
Hloupý Honza šel do světa, celý ho prošel, aby zmoudřel a vrátil se domů.
A já?
Sázím stromy u nás doma, v tichosti a pokoře uklízím „naši“ studánku v údolí… A vím, kde je moje místo. V lese. Doma.
Autorkou článku je Miriam Michal Nová
Foto: http://pixabay.com
