Začíná to vlastně už v dětství. Otravné otázky, které vás rozčilují, po nichž vám na tváři vyskočí ruměnec nebo pod jejich tíží sklopíte zrak. Dotěrní rodiče, prarodiče, tetičky a strýčkové se třeba zeptají: čím chceš jednou být? Jak říká Jaroslav Dušek v dnes už legendárních Čtyřech dohodách, do té doby vlastně nejsme nic. A ono to pokračuje.
Jestli mě některá otázka v dětství hodně štvala, byla to tahle: Jak bylo ve škole? Jak asi proboha mohlo být ve škole! Únavné hodiny, většinou vedené frustrovanými učitelkami, úkoly, zkoušení naučené látky. A po příchodu domů, kdy máte myšlenky jen na to, jak co nejrychleji zmizet na zahradu, do lesa nebo na hřiště, se vás ustaraný rodič zeptá na něco, na co chcete aspoň během odpoledne zapomenout.
Je spoustu otravných otázek, které nás můžou přivést do rozpaků. Jasně, někdy znamenají skutečnou účast a zájem, jenže někdy jsou dost netaktní, nevhodné a vtíravé. Když jste slušný člověk, přinutí vás třeba sklopit zrak, něco špitnout. Když už se vás někdo ptá poněkolikáté a jste výbušnější povahy, možná rozlíceně pošlete dotyčného kamsi. Zkusme se ale na celou situaci podívat s odstupem a humorem.
Jak reagovat na otravné otázky?
- Zkuste si udělat legraci. Vymyslete odpověď, která třeba trochu fabuluje, ale není to přímo lež, protože lež má krátké nohy. (A tazatel by vás určitě pomluvil.)
- Odpovězte stručně a obraťte list. Ideální je zeptat se na oplátku dotyčného a nechat ho trochu se rozpovídat.
- Vyložte karty na stůl. Když se vám nechce o určitém tématu bavit, řekněte to. Stačí jen v klidu pronesená větička: „Aktuálně se o tom nechci bavit.“ Tečka. Na to máte právo.
- Když už něco odpovědět chcete – a protiví se vám jakákoli polopravda – buďte struční a nic nevysvětlujte. Není to potřeba a zbytečně se do všeho zamotáte.
- No a nebo si můžete vymyslet sadu úsměvných, odlehčených odpovědí. Co si o nich osoba, která se v nevhodnou chvíli ptá na nevhodnou věc, bude myslet, je ryze její záležitost. Abychom trochu napověděli, tak tady jsou nějaké návrhy.
Už někoho máš? Chodíš s někým?
Asi každý z nás ví, jak mu bylo, když musel do společnosti vyrazit sám po rozchodu. Chvíli to kamarádi a rodina přechází, dávají nám čas. Jenže pak to začne. Na pitomou otázku se nebojte pitomě odpovědět. „Netoužím po tom někoho vlastnit, takže nemám. A ven chodím se spoustou lidí. Teď zrovna jdu ven s tebou.“
Kdy bude svatba? Kdy se vezmete?
Když si tedy někoho najdete a chodíte s ním ven nebo ho „máte“ (třeba rozvaleného doma na gauči), začnou se lidé ptát na svatbu. Možná nechtějí přijít o výslužku, ale spíš jsou zvědaví. Zkuste dotazovaného trochu vyděsit. „Ty jo, my ti to neřekli? Už to máme za sebou. No bylo to pěkný, viď Máňo. Ale určitě jsme ti psali, nepřišlo ti oznámení?“ Připravte se na to, že takový zvědavý člověk bude šířit informaci dál. No ale aspoň budete mít od lidí pokoj.
Kdy si pořídíte dítě?
Když se dostanete na hranici kolem třicítky lidi se začnou intenzivně zajímat o to, jestli nečekáte dítě a kdy si ho pořídíte. Spojení „pořídit si dítě“ je celkem komické. Svojí mámě vždycky říkám, jestli teda ví, kde je prodávají, že tam zaskočím. Tahle otázka může být v některé situaci dost bolavá. Jak můžete vědět, že ten který pár se už pár let o dítě snaží a třeba to nejde? Nebo se rozhodli dítě nemít a nechtějí pořád donekonečna obhajovat své stanovisko? Zkuste to takhle. „Hele, zrovna si jedno vybírám. To víš, ale pořízení dítěte, to není jen tak. Tak zkoumám cenu, kvalitu, je to na celý život, tak to nechci uspěchat.“
Kde pracuješ? Už máš práci?
Tak třeba vyjdete školu nebo přijde o práci. Jak blázen rozesíláte životopisy a čekáte. Je to nelehký čas. Občas si můžete připadat zbyteční a někdy propadat pocitu méněcennosti. To může podtrhnout setkání se známým, který se aktivně bude dotazovat, kdeže to pracujete (aby si vás snadno mohl zaškatulkovat), nebo nastane rodinná sešlost, kdy se babička přes celý stůl zeptá, jestli už konečně máte nějakou práci. Těžká chvíle. Zkuste třeba tohle. „Makal jsem doteď jak blázen, tak si dávám studijní volno.“ Nebo: „Práce mám nad hlavu, můžeš mi přijít pomoct?“
Kde jste byli na dovolené? Kam pojedete?
Nějak automaticky se předpokládá, že v létě „někam“ pojedete. Takže učitelky ve škole se pro nedostatek inovace stále ptají, co jste dělali o prázdninách. (Bez ohledu na méně majetné rodiče a chudáky děti, které nikde nebyly.) Tuhle otázku potom přeberou kolegové v práci. Nabízí se trochu sprostá odpověď, ale k té vás určitě nebudu nabádat. „No procestoval jsem toho, ale o tom ti povím až bude víc času.“ Něco takového bude asi stačit. Co na tom, jestli jste ta místa procestovali jen prstem po mapě. Drzého tazatele se alespoň na chvíli zbavíte.
PS.: Určitě je třeba rozlišovat mezi dotazy položenými z ryzího zájmu a mezi otravnými otázkami lidí, kterým do vašich osobních záležitostí opravdu nic není.
Jaká otázka vás nejvíc vytáčí? A jak na ni odpovídáte?
